Krásný den všem! 

Tak vás jen opět zdravím ze slunné Kalábrie a našeho dnešního výletu do městečka Pizzo. Jedná se o historické městečko plné krásných a útulných uliček, které si zamilujte. Není zde nic extra záživného z pohledu památek... Místo toho je zde moře energie, které vám rychle vpluje do žil. Chci si zde uložit jen pár zážitků a krásných fotek. Tak snad se vám bude líbit stejně jako nám... :-)

-------------------

 Krásný den všem!

Tak konečně po dvou měsících nový článek. Možná se ptáte co se dělo během mé nepřítomnosti a jak na tom teď celkově jsem?! Chtěla bych toho dnes otevřít tolik, že nevím kde začít. V dnešním článku, se ale nebudu soustředit na nějaké vybrané téma, ale chci vám teď jen napsat, jak jsem se měla a co způsobilo mou nepřítomnost! Tak pojďme na to!

Co se stalo a proč tak dlouho nevyšel žádný článek?

Abych vám řekla naprostou pravdu, tak jsem na blog neměla vůbec náladu. Jednoduše jsem neměla vůbec žádný námět a nemohla jsem se donutit si sednou k počítači a psát. Zároveň jsem se nechtěla nutit do něčeho, co mám tak ráda jen proto, abych něco vydala. Nechtěla jsem zde publikovat motivační "kecy", které teď každý publikuje na sociální sítě... 

Zároveň jsem měla celkem silné úzkosti a neuměla s nimi moc pracovat. Celkově se musím přiznat, že se těším, až tento rok skončí, protože je naprosto šílený. I když vím, že v roce 2021 coronavirus bude mutovat dál, ale beru to jako velké ukončení našeho rodinného "neštěstí". 

Jak jsem na tom teď se svou léčbou? Posunula jsem se někam dál?

Opět chci být naprosto upřímná a musím se přiznat, že aktuálně tolik "nepřekonávám strachy z jídla". Mám pocit, že jsem se tak trochu usadila ve své komfortní zóně a nechce se mi z ní opět ven. Zároveň, ale prožívám neuvěřitelně hezké dny s rodinou a žiju nejlíp za posledních pět let...

Nicméně váha jde nahoru, a i když mě to vždy rozhodí, tak jsem vděčná, že se pomalu zbavuji kostnatých zad a stále pociťuji více energie. Je to pomalý a bolestivý proces, ale stojí za to. 

Už jsem dost odbourala strach z večerního mlsání a anorexie už tolik neovládá čas kdy mohu jíst. Dříve mi přesně určovala v kolik si mohu dát oběd, ale naučila jsem se tyto hlasy naprosto ignorovat a jím když mám hlad. A to je opravdu velký krok v mé léčbě. 

Aktuálně je po Vánocích a já na sebe nebyla nikdy tak pyšná jako teď. Ke štědrovečerní večeři jsem si dala bramborový salát a lososa a u tohoto bych se trochu pozastavila! Od mých čtrnácti jsem vegetarián a nedokázala jsem si představit, že bych do pusy dala kousek masa. Během anorexie se pro mě vegetariánství/veganství stalo mantrou a v žádném případě nepřicházelo v úvahu si dát zdravé bílkoviny a tuky, které ryba obsahuje. Nicméně jsem věděla, že se musím zbavit i tohoto strachu, protože je naprosto v pořádku maso jíst. Co se týče bramborového salátu, tak to jsem sama sebe překvapila - prostě jsem seděla u stolu a viděla, že si ho dávají všichni... a tak jsem sáhla po lžíci a nabrala si stejně jako ostatní, protože proč ne? V jeden večer jsem odbourala dva z mých největších strachů - ryba a majonéza. A to je pro mě obrovský krok, na který jsem vážně pyšná! Během vánoc jsem se celkově dost překonávala -  vánočka, cukroví a vaječnák. 

Jak to bude teď probíhat? Budou opět články vycházet pravidelně?

Abych řekla pravdu, tak na tuto otázku neznám odpověď, protože se nechci do ničeho nutit. Blog je jako můj deníček, ale zároveň zde nechci publikovat věci, které mi nejdou od srdce. Takže se budu snažit psát všechno, co budu mít "na jazyku", ale nechci vám slibovat, že budu vydávat každý jeden den...

Jsem teď poměrně dost aktivní na Instagramu, ale to stejné bych chtěla přesunout i sem, tak věřím, že se mi to podaří a předám vám tak nová poselství! 

Tak to by bylo takové celkové shrnutí toho, co se událo za celé dva měsíce, které jsem nic nepublikovala! Doufám, že se máte hezky a hlavně že jste zdraví! Moc vám děkuji za neskutečnou podporu, kterou mi každý den dáváte. Velice si toho vážím! 

Děkuji vám za přečtení a budu se těšit u dalšího článku, který bych chtěla napsat o naších koronavirových Vánocích, které byly opravu zajímavé!

Mějte se krásně a dávejte na sebe pozor. 

S láskou, Emma 

 Krásný den všem!

Tak jsem tady zpět s novým příspěvkem. Co se dělo, že jsem se tak dlouho neozývala? Abych vám řekla naprostou pravdu, tak jsem vůbec neměla náladu na psaní a nenacházela jsem v sobě sílu tvářit se, že jsem v pohodě.... Moje "nechuť" se nevztahuje pouze k psaní na blog, ale také ke čtení, vaření nebo cvičení jógy. Vypadla jsem ze svého režimu, který mě dlouho držel v pozitivní a pohodové atmosféře. Nicméně nakonec jsem se vyhrabala ze svých "depresivních" nálad a rozhodla jsem se s vámi podělit o novinky v mém životě. Dnes není vůbec hezky - je typické podzimní opršené počasí. Je to takový hygge den, který vás svádí k zachumlání do postele s teplým hrnkem čaje a oblíbeným filmem. Já se dnes rozhodla, že se konečně vrhnu na článek, který jsem tak dlouho odkládala. Tak konec výmluvám, jdu na to!

Co je v mém životě nového? 

Asi nejhezčí, co mě v poslední době potkalo, a z čeho aktuálně dost žiju, je skutečnost, že jsem si našla práci. Dlouho jsem chtěla pracovat v kavárně, protože pokud mě sledujete trošku déle, tak určitě víte, že příprava kávy mě fascinuje. Hledala jsem dlouho, a konečně se našla nabídka, kterou jsem přesně hledala. Začala jsem pracovat v kavárně, která je zajímavá svým kouzelným, útulným prostředím a atmosférou. "Kavárna snů" se nachází v ulici Ke Karlovu. Když jsem zde byla na pracovním pohovoru, tak jsem se musela opravdu smát. Kavárna se opravdu tématicky nachází naproti kliniky psychiatrie s oddělením poruchy příjmu potravy, které jsem na začátku svého boje sama navštívila. Dnes mi toto období připomíná každý pohled ven z kavárny a já tak mohu zas a znovu děkovat, že jsem si svůj problém uvědomila v čas.

Každopádně jsem v práci strašně spokojená. Narazila jsem na tu nejmilejší vedoucí, se kterou jsme si společně "sedly" a vycházíme spolu jako bychom se znaly odjakživa. Prostředí je jak už jsem říkala útulné a takové trochu pohádkové. Naučila jsem se pracovat s kávou, takže se můžete zastavit na kafíčko a pokec. A to nejlepší nakonec - už mám i svoje klíče! Ještě si musím sehnat nějakou hezkou klíčenku, která bude tématicky s kávou. 

Jak jsem se posunula v mé léčbě anorexie? Nějaké nové výhry?

Abych řekla pravdu, tak léčba je stále hodně náročná. Někdy mám dost silné úzkosti, a když mám sníst nějakou svou "zakázanou" potravinu, tak dokážu s talířem hodit i o zem. Well, psychická nemoc... Každopádně jsem se dost posunula, i když to stálo hodně sil a slz. Stále mám vystouplé kosti, které se mi občas líbí a někdy mě děsí. Stále jsem bez menstruace a ještě zřejmě dlouho budu. Vlasy už mi přestaly tak rapidně vypadávat a moje trávící potíže se zklidnily. Zároveň jsem se konečně smířila s nadýmáním, které mě dlouho trápilo a způsobovalo, že jsem si připadala "tlustá". Co mi pomohlo smířit se s nadýmáním? Prostě a jednoduše jsem si v hlavě stále opakovala, že bříško mě drží při životě a shromažďuje všechno, co jsem snědla, sním a co mi drží při životě...

Nedávno jsem si vytvořila svůj list "Fear food" kam jsem si zapsala všechny potraviny, ze kterých mám největší strach. Dala jsem si za úkol, že je budu pomalu zkoušet opět jíst. Často se mě ptáte jak odbourat strach z potravin? Za celou anorexii jsem se naučila, že za vás kila nikdo nepřibere a nezbaví vás úzkostí z jídla ve vaší hlavě. Bohužel veškerá práce, boj a úsilí je jen a jen na vás! Prostě není jiná možnost, než sebrat sílu a odvahu, a vaší zakázanou potravinu prostě musíte zkusit sníst. Nakonec zjistíte, že je to naprosto normální věc a víte co se potom stane? Vůbec nic. Neumřete, nezkolabujete a dokonce ani nepřiberete. Zůstane pouze ten jedinečný pocit síly a pýchy, že jste vyšly ze své komfortní zóny a anorexii jste alespoň pro tentokrát nakoply do "prdele" (nechci být sprostá, ale líp se to nedá říct). Tato vítězství mě posouvají neuvěřitelně dál, konečně si uvědomuji, že jídlo je opravdu naprosto přirozená a normální věc. Jídlo je součástí mého života, už mi nebaví se jídlem stále trápit, takže když jdu nyní kolem zrcadla, pohladím se po břiše...

Jaké strachy se mi podařilo překonat? Je toho hodně a některé pokrmy se mi podařilo i zdokumentovat. Konečně jsem si namazala chleba s máslem - máslo je zdroj tuků a já jsem se ho hodně hodně bála. Začala jsem jíst plátkový sýr, který pro mě byl naprostým peklem a dost dlouho mi trvalo než jsem se odhodlala to "prostě" sníst. Pribináček byl další "fear food" - smetana, tvaroh a cukr? Stačilo to jen říci a už jsem z toho měla úzkost. Snědla jsem ho a vrátila jsem se zpět do dětských let, kdy jsem ho jedla furt. Moje největší výhry byly hodně psychicky náročné a jsem vděčná, že jsem měla při ruce svoje rodiče a starší sestru, kteří mi pomohli a stáli při mě. 

Mezi největší strachy patřil narozeninový dort a klasické pšeničné těstoviny. Pokud jde o dort, když jsem ještě jedla všechno, a jídlo pro mě bylo naprosto přirozené, tak jsem dort od mojí babičky naprosto zbožňovala. Jako vážně, klidně jsem snědla i tři velké kousky za jedno odpoledne. Dělá ho každou narozeninovou oslavu, a jelikož jsme opravdu velká rodina, tak se dorty u nás jí celkem často. Dort nebo zákusek jsem neměla tak čtyři roky, ale pokaždé jsem strašně toužila si ho dát. Příliš jsem se bála, ale čeho? Vždyť je naprosto normální dát si na narozeninové oslavě kousek toho nejlepšího dortu! Vždyť si dort dávají úplně všichni, tak proč bych nemohla já? Můžu, a proto jsem vstala, a kousek dortu si uřízla... Když to viděla moje mamka, tak se málem rozbrečela a byla na mě hrozně pyšná. Ale víte co bylo nejlepší? Ten pocit, že jsem strach sama překonala a mohla být sama na sebe hrdá! 

A teď ty pšeničné těstoviny - strach z nich jsem konečně překonala včera a byl to ten nejhezčí pocit za posledních pár měsíců! Talíř klasických pšeničných špaget pro mě představoval velký strach a úzkost, a já je konečně včera "dala"! 

Jako poslední překonané strachy co tady zmíním jsou mastné nudle z Wokina (které naprosto miluji!), sladké zmrzliny a dokonce i zákusek z kaváren. 

Tak to by bylo takové shrnutí mého aktuálního období, které jsem s vámi dosud nesdílela. Hodně jsem se teď izolovala od sociálních sítí a myslím, že mi to hodně pomohlo. Nicméně už se opět těším, že začnu přidávat více příspěvků. 

Doufám, že se máte v rámci možností dobře a nenecháváte se moc ovlivňovat aktuální situací s covidem. Moc vám děkuji za přečtení tohoto článku a já se budu těšit u dalšího setkání při čtení.... Mějte se krásně! 

S láskou, Emma.

 Krásný den všem! 

Tak po opravdu dlouhé době nový článek. Jak si užíváte poslední hezké dny? Já aktuálně prožívám trochu složitější období mojí léčby a neměla jsem tak moc chuť se zde přetvařovat, že je vše v pořádku. Doufám, že se nebudete zlobit, ale opravdu se svému tělu snažím naslouchat, takže jsem si dala pauzu od všech sociálních sítí. Myslím, že mi to velmi prospělo - opět jsem nabrala síly a hlavně nějakou tu motivaci, takže se máte na co těšit. 

Jak už jsem říkala Etapa je známá především pro svůj výborný banánový chlebíček, na který chodí opravdu každý (včetně nás 😂). My jsme dnes zvolily něco nového - "mrkváč" a můžu vám říct, že byl snad ještě lepší než Banana bread. Já jsem si dala klasicky Batch brew, které bylo úplně čerstvé, takže naprostá bomba. Kája si objednala domácí ledový čaj s tymiánem. 

 Krásný den všem!

Tak už je to "konečně" tady - první školní den roku 2020/2021! Kdo se těšil? Já osobně docela ano, protože už potřebuji znovu najet na běžný životní režim. Možná to zní divně, ale jsem ráda, že se teď začne opět něco dít. Jak to máte vy? 

Nicméně dnes byl první den školy a i přesto, že máme ve třídě celkem fajn lidi, tak jsem se bála. Celou noc jsem nemohla usnout a to z jednoho jediného důvodu - bála jsem se, co na mě ostatní lidi řeknou. Budou na mě koukat? Mluvit o mě? Nebo mě dokonce pomlouvat? Víte je to hodně zvláštní pocit, protože když jsem nastupovala na střední školu, tak jsem byla "normální" holčina, která už sice měla "nezdravé" myšlení, ale i přes to bylo moje tělo zdravé. Do školy jsem nastupovala se strachem, protože jsem si připadala tlustá a sama sobě jsem se nelíbila. Tento pocit se se mnou táhl celý školní rok a i přes to, že jsem "zhubla" skoro patnáct kilo, tak jsem nebyla spokojená. Neustále jsem si stěžovala a doprošovala jsem se uznání ostatních. Chtěla jsem jen jedno - být krásná a to znamenalo být "hubená". Slovo hubená musím dát do uvozovek, protože za krásné jsem považovala jen kostnaté tělo... Díky tomu, že jsem se honila za dokonalostí mi byla diagnostikovaná mentální anorexie. 

No... tak dnes jsem šla poprvé po půl roce do školy. Myslíte, že jsem do školy vstupovala jako seběvědomá holka, která je pyšná na to jak vypadá, nebo jsem se do školy vkrádala po špičkách, aby si mě nikdo nevšimnul? Mým úmyslem bylo vstoupit do nového školního roku s posíleným sebevědomím, ale jakmile jsem vstoupila do dveří naší školy, všechny moje představy se vypařily. Stoupala jsem po schodech a v duchu prosila, ať si mě nikdo nevšimne. Dostavil se opět ten starý pocit, pocit nedokonalosti. Zašla jsem na dámské záchody, umyla si ruce a čekala. Na co jsem čekala? Doufala jsem, že se seberu a zase vyjdu jako Emma, která se má ráda. Nešlo to... Vyšla jsem z kabinky k umyvadlu a podívala jsem se do zrcadla. A na něco jsem si vzpomněla... Vzpomněla jsem si na knihu "Kráva, která plakala" od buddhistického mnicha Ajahn Brahma: Když autor ráno vstal, dlouze se na sebe usmíval do zrcadla. Zdá se vám to jako jednoduchý úkol? Chyba lávky... Po ránu nevypadáme nejlépe a často se při prvním pohledu do zrcadla lekneme jak vypadáme. A tak se na sebe každý den začal smát. Prostě si stoupl před zrcadlo, vzal si dva prsty a roztáhl své ústa v široký úsměv. Úsměv byl tak široký, že se začal opravdu od srdce smát. Připadal si legrační a tak se smál sám sobě. A tak jsem si i já stoupla před to obrovské školní zrcadlo, kde si slečny o přestávkách fotí jak vypadají, vzala dva prsty a roztáhla si svá ústa ve velký "klaunský" úsměv. Co se stalo? Opravdu jsem se začala smát! Najednou jsem nevnímala nic jiného, než sebe a svůj smějící se obraz v zrcadle. Byly jsme jen my dvě - smějící se slečny. Z této jedinečné chvilky mě vyrušila moje spolužačka, která šla na toaletu (myslím, že od této chvíle si myslí, že jsem opravdu blázen). A pak jsem si vzala tašku, upravila si vlasy a vyšla směrem do třídy s posíleným seběvědomím a hlavně rozesmátá. Vešla jsem do třidy a bylo mi fajn. Byla jsem to já! Vím, že to pro někoho může znít nepochopitelně, protože se tak cítí třeba celý život. Pro mě je to ale něco nového, silného, neskutečného. Najednou jsem cítila, že nemusím nikomu dokazovat jak moc jsem dobrá. Prostě jsem si uvědomila, že jsem krásná a konečně i seběvědomá holka, která chce jen žít svůj život! Nemusím se přeci zaobírat myšlenkami, co si o mě myslí ostatní nebo jo? Vždyť mi může být jedno, jestli se budu líbit té partě kluků, která stojí na chodbě! Proč vlastně soudí ostaní? Možná mají sami problém a pošklebováním si posilují vlastní sebevědomí. Kašlu na to, věřím sama sobě, nebudu se snažit o jejich uznání. Jsem teď sama se sebou spokojená (v rámci možnosti). Myslím, že jsem ušla kus cesty a jsem hrdá, že jsem své problémy zvládla a jdu dál. 

Jinak všem doporučuji již zmíněnou knihu od buddhistického autora Ajahmana Brahama "Kráva, která plakala". Kniha mě chytla za srdce a opravdu jsem si z ní něco konkrétního pro svůj život vzala (viz. dnešní situace na toaletách). Zde je odkaz, aby jste si mohli přečíst o knize více: (https://www.databazeknih.cz/knihy/krava-ktera-plakala-a-jine-buddhisticke-pribehy-o-stesti-66527). 

Celý den jsem si opravdu užila. S kamarádkami jsme si zašly na výbornou snídani do mého milovaného podniku Smetana Q. Daly jsme si můj oblíbený avo toust, míchaná vajíčka, vejce Benedikt se slaninou a avokádový toust s hummusem. Jako vždy naprostá bomba! 

Jelikož nebylo moc hezké počasí (které HODNĚ ovlivňuje mojí náladu 😂), tak jsem si řekla, že si udělám hezký den a nenechám si ho ničím zkazit. Proto jsem si dnes koupila v oblíbeném květinářství "Kytky od Pepy" krásnou kytku do pokoje. Je to jen taková maličkost, ale díky ní jsem se celý den usmívala! 

Jaký byl váš první školní den? Cítíte se sebevědomě nebo svoje "já" teprve hledáte? Stala se vám někdy podobná věc jako mě na toaletách? Už jste někdy byli ve Smetana Q? 

Já vám moc děkuji za přečtení tohoto článku a budu moc ráda, když se podělíte o vaše pocity z prvního školního dne a třeba čeho se v letošním školním roce bojíte. Doufám, že se vám dnešní příspěvek líbil a já se budu těšit u toho dalšího! Mějte se krásně.

S láskou, Emma.

 Krásný den všem!

Tak jak se všichni máte? Jak si užíváte poslední prázdninové dny? Já jsem dnes objevila nový podnik přímo v centru Prahy a zamilovala jsem se hned na první pohled. Tak se pojďme podívat na celý můj den strávený s holkama! 

Potom jsme zašly do Julinčiného oblíbeného hračkářství Hamleys. O cukrové vatě Julinka mluvila celé ráno, takže hned jak jsme vkročily do hračkářství, tak utíkala přímo směr stánek s velkým růžovým nápisem: CUKROVÁ VATA. 

Po obědě a návštěvě hračkářství se k nám přidala i moje mamka. Obě jsme měly velkou chuť na kávu a něco dobrého, takže jsem jí chtěla pozvat do mojí oblíbený kavárny EMA espresso bar (https://bookandemma.blogspot.com/2020/07/june-6.html). Cestou k "Emě" jsme narazily na nový podnik s názvem: Kavárna Hlína, která se nachází v Kampusu Hybernská. V tomto prostoru jsem byla poprvé, ale hned při příchodu jsem se do tohoto místa zamilovala. Tento "kampus" je něco podobného jako Holešovský Vnitroblok (který je mimochodem mojí srdcovkou) - pohodová atmosféra s výbornou kávou a pochutinami. Kampus Hybernská je univerzitní místo kde se pravidelně pořádají přednášky, galerie, veletrhy, koncerty a v podstatě všechno co máte rádi! 

Najdete zde i dětský koutek, který je moc hezky zařízený! 

A co jsme si daly dobrého? Já si samozřejmě dala mojí nejoblíbenější filtrovanou kávu, která mamce zachutnala natolik, že jsem musela dojít pro druhou. Mamka si objednala krásnou bagetu s parmskou šunkou a mrkvový dortík. Když jsem viděla, že mají zmrzliny, tak bylo jasné, že musím zkusit jejich mangový sorbet. Byl naprosto výborný - akorát sladký. Mrkvový dort s tvarohovým krémem byl taky skvělý - jemný, nepřeslazený a lehoučký. Celkově nám bylo moc příjemně. Panuje zde pohoda a hrozné ticho. Můžeme jen doporučit a určitě tady nejsme naposledy! 

Odkaz na stránky tohoto klidného podniku v centru Prahy:

Webové stránky Kampusu Hybernská: http://www.kampushybernska.cz

Kavárna Hlína: http://www.kampushybernska.cz/projekty/kavarna-hlina/ a http://www.kampushybernska.cz/kavarna/

Instagramový účet: https://www.instagram.com/kampus.hybernska/