instagram
Používá technologii služby Blogger.
  • Home
  • Daily
  • Anorexia
  • Travel
  • Coffee
  • Health food
  • About me

Život s Emmou


Je to jako nahoru a dolů! Jsem zase dole? 

Nemůžu se zastavit a stále brečím. Slzy mi stále stékají na tváře a já nevím proč? Stále si kladu otázku, proč má takovou potřebu mě trápit? Copak už mi nevzala dost? A proč se jí neumím po takové době postavit? 

Mám pocit, že všechny otravuji svými úzkostmi, které nevím čím jsou vyvolané. Nevím jak mám uklidnit celé své tělo, natož svou hlavu. Stále se moje myšlenky opakují - "jsi tlustá", "co si to zase sežrala" nebo "víš kolik v tom bylo cukru a kalorií?". Žere mě jako tabulku čokolády - pomalu si mě vychutnává, ale stejně jí celou sní. Neumím se jí postavit a tak mě tahá do své ulity. Nevím co mám dělat - mám jen pocit hrozné bezmoci a méněcennosti. Zdá se mi, že kdybych zmizela, tak si toho nikdo nevšimne...

Jsem v černé pasti, ze které mi neumí pomoci nikdo jiný než já! A to je na tom nejhorší - ten pocit, že ti nikdo nepomůže. Jen ty sám. Jen ty sám se musíš s těmi myšlenkami poprat. Jen ty sám je musíš zastavit. Nepomůžou ti tvoji blízcí, psychologové, ani prášky. Je to jen váš boj, který musíte vyhrát. 

Anorexie bolí a to opravdu hodně! Ale nic jiného než porazit jí, mi nezbývá. Každý boj chce strašně moc síly. Vždy vás vyčerpá do úplného dna. Připomíná mi to pomeranč, ze kterého mačkáte šťávu - dokud nevymáčkne i tu poslední kapku sladkého oranžového citrusu, tak ho nevyhodíte. A já prostě někdy nemám sílu a poddám se jí, tak jako dnes... 

Je to ale normální a vím, že to k tomu patří. Říká se tomu prostě úzkost, kterou bohužel zažívám hodně často. Naučila jsem se s ní pracovat, ale někdy je to tak silné a únavné, že je jednodušší se poddat a nechat jí pro jednou vyhrát. Potom brečím, bouchám s věcmi, štípu se, tahám se za vlasy, řvu a odháním všechny od sebe nebo prostě jen ležím a lituji se. Je to nepředstavitelné pro lidi, kteří nic podobného nezažili. Je to prostě bezmoc, která ovládá celé vaše tělo - všechny vaše pohyby, myšlenky a gesta. Každý máme někdy tuto bezmocnou náladu, která nám zkazí celý den. Máme jí každý, a ta moje se jmenuje Mentální anorexie. 

listopadu 08, 2020 No Comments
Ahoj všichni!

Další článek, který jsem plánovala dlouho napsat je - jak jsem se k anorexii vůbec dostala? Abych řekla pravdu, na tuto otázku sama neznám stručnou odpověď. Proto jsem se rozhodla trochu se rozepsat do samostatného článku... Na začátek chci jen upozornit, že některé fotky nejsou lichotivé a byla bych moc ráda, kdybyste jste je nesoudili. Není pro mě jednoduché se takto otevřít, ale je to součástí mě a beru to jako zpověď nemocného, za kterou se nestydím. Zároveň by to mohlo někomu pomoci nebo posloužit jako odstrašující příklad. Tak jdeme na to!


Začala bych od začátku, od časného dětství. Jako malá jsem byla úplně normální dítě. Chodila jsem od svých pěti let na gymnastiku, která mě velmi bavila. Během dětství jsem vystřídala řadu sportů - volejbal, badminton, tančila jsem rockn'roll a jiné moderní tance. Nic jsem si ale neoblíbila natolik, abych u toho vydržela. Nikdy jsem nebyla soutěživý typ a sport jsem nechtěla dělat jen kvůli výhrám, proto jsem se ve svých třinácti rozhodla, že se sportovními koníčky skončím. To ale neznamenalo, že bych nevedla aktivní život - právě naopak. Hodně jsme sportovali doma - jezdili na kole, na lyže, občas jsem chodila běhat a cvičit. 

Vždy jsem milovala sladké jídlo - čokoládu, sušenky a celkově všechno, co obsahovalo cukr. Dá se říci, že u nás doma se nikdy nejedlo vyloženě nezdravě a ani sladkého jsme nikdy moc nesnědli. Byli jsme normální rodina, která si užívala jídla a nijak zásadně ho neřešila.

Abych to shrnula - nikdy jsem si nic nezakazovala a jedla jsem jako každé jiné normální dítě.




Všechno začalo, když mi bylo třináct (ano, takto brzo). Ve svém těle jsem se prostě necítila dobře a chtěla jsem si ho trochu vytvarovat. Věděla jsem, že chci trochu zhubnout a proto jsem se začala hodně zajímat o zdravou stravu. Velmi mě to bavilo a zpětně na toto období vzpomínám opravdu velmi ráda. Jedla jsem kvalitní potraviny, několikrát denně a svoje tělo jsem jednoduše poslouchala. Jedla jsem úplně všechno a pravidelně jsem vařila plnohodnotná jídla. Když jsem měla chuť, tak jsem si sušenku, brambůrky nebo čokoládu dala. Zjednodušeně - nic jsem si nezakazovala a poslouchala jsem své tělo! 
V této době jsem vážila 68 kg, což bylo na mojí výšku 177cm naprosto zdravá a normální váha. Nikdy by mě nenapadlo, že o rok později budu vážit o 20 kg méně.

Pak jsem se rozhodla, že se stanu vegetariánem. Jaký byl důvod? Doma jsme maso nikdy moc nejedli a mě osobně ani nikdy moc nechutnalo. Navíc mi jeho konzumace připadá neetická, proto jsem se rozhodla maso ze svého jídelníčku vyřadit. Maso jsem ale nahrazovala jinými kvalitními potravinami - mléčnými výrobky, více luštěninami, tofu, tempehem, seitanem, atd... Vegetariánství mému tělu opravdu vyhovovalo a na rostlinné stravě jsem se cítila plná energie. V těchto měsících jsem se rozhodla, že chci jednou pracovat jako nutriční terapeutka a věnovat se tak něčemu co mě baví a všem vidím smysl pro sebe i pro ostatní.



Fotky z roku 2016. V tomto roce jsem se rozhodla, že přejdu na vegetariálnství a na zdravý životní styl, který obsahoval opravdu kvalitní potraviny.





Opravdu jsem jedla podle potřeby a hlavně chuti! Jedla jsem plnohodnotná jídla plná bílkovin, sacharidů a kvalitních tuků.

Pak přišel velký zlom v podobě počítání kalorií...
Moji rodiče mě v cestě zdravého životního stylu a vegetariánství vcelku podporovali a respektovali (no, co jiného jim zbývalo... 😂). Každopádně můj táta trval na tom, abych navštívila nutriční terapeutku, protože se bál, aby mi v období růstu, při mém vegetariánském jídelníčku, něco z potřebných živin nechybělo. Ze záčátku jsem nechtěla, přišlo mi to jako úplná blbost, kterou prostě nepotřebuji. Nakonec jsem se rozhodla, že by bylo fajn vidět jak ta moje vysněná práce v praxi vypadá.

Navštívila jsem nutriční terapeutku v Thomayerově nemocnici. Působila na mě moc dobře, své práci rozuměla a nejspíš jí dělala i dobře. Jako první mě zvážila a zjistila moje BMI (bohužel už si nepamatuji jaké jsem měla). V této době už jsem se dostala na váhu 62 kg a byla jsem se sebou docela spokojená. Aby terapeutka zjistila, zda mi nic v jídelníčku něco nechybí, požádala mě, abych si měsíc zapisovala co jsem celý den jedla. Podle její rady jsem si jídlo začala zapisovat do kalorických tabulek. A TO ODSTARTOVALO MOJÍ POSEDLOST KALORIEMI. 

Terapeutka mi spočítala celkový kalorický příjem, kterého bych měla dosáhnout každý den. V období puberty to vycházelo na 1750 kalorií na každý den. Ze začátku jsem vše plnila na jedničku a byla jsem na sebe pyšná, všechno v číslech vycházelo, některé dny jsem ani nezapisovala a bylo mi to celkově dost jedno. 

Ve stejné době jsem už rok pravidelně cvičila a neuvěřitelně mě to bavilo! Každý den jsem se na to těšila, ale stále jsem respektovala své tělo - když se mu nechtělo, tak jsem jednoduše necvičila.
Později jsem se ale na kalorie začala více soustředit a začala jsem si dávat pozor, abych nepřekročila svůj denní příjem. Stále jsem zkoušela si denní příjem kalorií snižovat a snižovat - začalo to být jako droga. 

Své tělo i hlavu jsem trápila cca. půl roku zapisováním potravin do "přiblblých" tabulek s denním příjmem maximálně 1300 kalorií. Cvičení pro zábavu se změnilo v posedlost. Posilovala jsem cca. 2 hodiny denně + ranní a večerní jóga. Asi si umíte představit jak moc moje tělo prosilo o odpočinek, ale já tyto signály prostě ignorovala. Výsledkem byla hospitalizace na dětském oddělení nemocnice v Motole s diagnózou přetočené vaječníky. 

Nedostatek energie a vyčerpání mě tak poprvé dostaly na dno a bohužel také do rukou doktorů. Lékaři v nemocnici se nejprve domnívali, že mám zánět slepého střeva, proto mi v očekávání operace celé dva dny nedali nic k jídlu, abych mohla případně rovnou na sál. Slepé střevo jsem nakonec neměla, ale hladovění mě přesvědčilo, že mé tělo vydrží dva dny bez stravy úplně bez problému. V Motole jsem ležela dva dny a po návratu domů jsem se opět vrátila do svého cvičebního procesu.

Fotka z 10.3.2019 - můj první den v Motole.

Ukončila jsem základní školní docházku a řekla jsem si, že chci žít zase normální život. Začala jsem zase jíst, dařilo se mi to a já si tak myslela, že je to tak v pořádku. Přestože jsem jedla, soustředila jsem se na nízkokalorická jídla a cukr se u mě vyskytoval opravdu minimálně. Moje tělo přijímalo potraviny, ale stále dost trpělo jejich nedostatkem, resp. nedostatkem energie z jídla ve vztahu k jejímu výdeji. Cvičila jsem neustále, opravdu pravidelně a každý den. Začala jsem se pravidelně vážit a přes prázdniny jsem si tak udržela svých krásných 60 kg (což je moje cílová váha, které chci opět dosáhnout). 
I přes omezení jsem si tyto prázdniny moc užila a jsem za ně vděčná!








Pár fotek z prázdnin, které jsem si opravdu užila. Většina fotek v mém albu je pouze o jídle nebo zachycuje můj zpocený obličej z běhu či posilování. Postavu jsem měla naprosto normální, ale moje hlava už myslela jen to tak, jak zhubnout, resp. jak něco vynechat ve svém jídle...

Obrovský zlom přišel, když jsem přešla na střední školu. Velmi jsem se bála, že se lidem na škole nebudu líbit a se svojí váhou a postavou jsem začala být nespokojená ještě více. Tak jsem se rozhodla, že kalorie začnu počítat opravdu pořádně. Od prvního dne jsem se s novou třídou necítila 100% komfortně. Měla jsem pocit, že na mě lidé neustále koukají. To, že bych se třeba mohla někomu líbit, jsem si vůbec nepřipouštěla. Jak jsem viděla sama sebe, tak mě podle mého viděli i ostatní....

První týden jsme odjeli na adaptační tábor, abychom se seznámili. Líbil se mi jeden spolužák a jelikož jsem věděla, že se mu líbí "hubené" holky, tak jsem taková chtěla být taky. Na adaptačním táboře jsem nejedla nic... Měla jsem s sebou "dietní" kukuřičné krekry od Racia (které mimochodem miluji a stále si je kupuji) a nějaké musli sušenky plné cukru od značky Emco (aspoň nějaká energie v podobě cukru pro moje tělo). Každopádně snídaně, oběd ani večeře jsem nikdy nesnědla. Už v tu dobu si pamatuji jak se mě spolužačky ptaly, jestly nemám hlad a proč nejím. Celý adaptační tábor trval pět dní, takže moje tělo pět dní nevidělo smysluplné jídlo, které by mému tělu pomohlo normálně fungovat... Po návratu domů jsem v hladovění pokračovala a začala opět aktivně cvičit. Začala tím moje závislost na vážení své váhy, hmotnosti přijímaných potravin a jejich zapisování do kalorických tabulek...

Tohle je fotka z prvního školního dne na nové škole. S kamarádkami jsme zašly na kafe a na "dort," který jsem si samozřejmně nedala. Umělý smích se stal mojí maskou, kterou jsem každý ráno nasazovala.

  Blížily se Vánoce, které pro mě byly naprosté peklo plné dobrého jídla a pokušení. Dost jsem se držela a opravdu jsem se svou hladovku dodržovala i přes můj nejoblíbenější svátek.

Neustále jsem brečela a litovala sama sebe, což je jeden z hlavních příznaků anorexie.

Moje váha během prvního měsíce spadla na 57 kg. Vážila jsem dvakrát denně - ráno a večer (někdy i přes den). Za každý gram navíc jsem se trestala - nedala jsem si svojí dietní svačinu v podobě kukuřičného chlebíčku nebo večeři.

Váhu jsem si často vyfotila, abych se nad výsledky mohla večer radovat.

Snídaně jsem si začala dělat do skleniček. Hned po ránu totiž jíst nemohu, až později ve škole. Do skleniček jsem si dělala ovesné kaše (vím přesně, že to bylo 20 g ovesných vloček, které jsem zalila vodou a přidala 50g nějakého ovoce. To byla celá moje snídaně). Později jsem začala obsah skleniček vyhazovat do koše nebo jsem je jednoduše schovala doma. 

Svačiny, které jsem si nosila z domova, jsem dávala spolužákům, kteří je s chutí přijímali. Obědy ve škole máme, ale já na ně nechodila a doma jsem lhala, že chodíme na obědy s kamarádkou do různých bister. Někdy jsem si udělala něco do krabičky, ale obsah jsem vyhazovala. Domu jsem se ze školy dostala okolo čtvrté hodiny, dala si kafe, které mě aspoň trochu zasytilo a šla se učit. 

Okolo páté hodiny jsem se vrhla na pravidelné posilování. Pamatuji si přesně jak neuvěřitelně se mi točila hlava a moje tělo vyloženě křičelo o trochu jídla. Večeři jsem většinou snědla, ale vždy jsem si jí dokázala udělat co nejméně kalorickou (o tom se chci rozepsat v samostatném článku). Když jsem se nenavečeřela do sedmi hodin, tak už jsem šla spát o bolestném hladu, protože po sedmé hodině už se nesmí jíst (to je samozřejmě ÚPLNÁ BLBOST, ale moje hlava si to vytvořila jako základní pravidlo). 

Než jsem šla spát, měla jsem svůj večerní rituál - 100 sklapovaček, 100 dámských kliků a 100 dřepů s výskokem. Po tomto rituálu jsem odpadla na postel a chtěla spát, ale bohužel moje myšlenky mi nedovolovaly usnout a stále vymýšlely nové způsoby jak hubnout. Celou noc mi zvonilo v uších, přemýšlela jsem nad potravinama, které miluji, ale nemohu si je dovolit, neustále jsem výmýšlela nové recepty, které uvařím doma, ale nikdy neochutnám. Naspala jsem maximálně dvě hodiny, respektivě jsem nespala vůbec.

Moje poslední vážení, které jsem si vyfotila - 55 kg

Tuto fotku pořídila moje mamka 6. března, což byl nějaký týden do mého imatrikulačního plesu. Mám zde 55 kg a do zrcadla jsem na sebe koukala jako na tlusté prasátko :(

Vyrýsované břicho, vystouplá hruď a hubená mezera mezi stehny bylo to jediné co mi zbylo... Můj rozum, veselý úsměv, denní radosti ze života a moje pozitivní energie šli stranou.

Požadovaná mezera mezi stehny pro mě byl naprostý základ!

A takto nějak vypadal můj jídelníček:
Snídaně: vyhozená sklenice s ovesnou kaší.
Svačina: ovoce, které jsem předala kamarádům s odůvodněním, že nemám hlad nebo, že jsem měla velkou snídani.
Oběd: velké kafe s bezlaktózovým mlíkem (později jsem začala pít jen černé, protože mléko jsou zbytečné kalorie navíc).
Svačina: další kafe + nějaké nízkokalorické jídlo (jablko, kukuřičné chlebíčky nebo nějaká zelenina).
Večeře: různé saláty (pouze zelený salát se třemi rajčaty a jednou mrkví - HOTOVO!), nebo něco, co udělali rodiče (vždy jsem si nandala minimum se slovy, že jsem měla velký oběd a svačinu).
 + pohyb: posilování a kardio (minimálně hodinu denně).



Podobných fotek mám mnoho a třeba se někdy překonám a ukážu vám jich víc. Zatím je to pro mě hodně soukromá věc a není mi moc příjemné něco takového sdílet. Jednou to snad zvládnu... 

Tímto způsobem jsem fungovala téměř půl roku a moje váha tak spadla na kritických 42,5 kg, což je opravdu silná podvýživa. To už jsem, ale s energií opravdu nevydržela. Neměla jsem na nic náladu, měla jsem silné emoční záchvaty, nesnášela jsem doteky druhých a izolovala jsem se od lidí kolem.

Při spaní a sezení mě začali tlačit kosti, začaly mi vypadávat vlasy a byla jsem hodně agresivní a nepříjemná. Nakonec jsem se stala naprosto závislá na své hmotnosti, která se stále zmenšovala. Začala jsem nakupovat oblečení v dětském oddělení a úplně v klidu jsem se vešla do oblečení určené pro čtrnáctileté holčičky. Velikost mých kalhot byla 32 a triček XS. 

Menstruaci jsem ztratila hned a už je to rok co jí nemám. Bez hormonů mi mají změknout kosti, které se tak mohou lehce lámat, začali se mi tvořit lehké chloupky po celém těle a to moje nálada začala být, až agresivní.

Stále jsem nebyla spokojená a moje tělo trpělo více a více. Na svých skoro 180 cm jsem vážila pouze 42,5 kg, což není dostačující hmotnost ani ženy s výškou kolem 160 cm.


Pohled na vystouplé kosti mého těla se tak stal závislostí a potřebou, které řídily můj život. Byla jsem závislá na dotýkání se vystouplých kostí mých žeber nebo pánve...




Pro anorexii je typické, že se člověk neustále fotí. Fotila jsem si svoje pokroky v hubnutí, nad kterými jsem potom hodiny seděla a nadávala jak jsem moc tlustá. BLBOST A ZTRÁTA ČASU!

Sama vidím, že to není hezký pohled, ale takových fotek mám v galerii asi tisíce. Byla to jednoduše závilost nad kontrolou jak vypadám. Neřešila jsem nic jiného než svoje tělo a stravu...









Anorexie lidi doslova žere a  žene do hrobu. Je NAPROSTO ZÁSADNÍ SI UVĚDOMI A PŘIJMOUT, ŽE OPRAVDU MÁME PROBLÉM. Chystám se napsat článek, ve kterém bych shrnula jak poznat mentální anorexii a jak pracovat se základním uvědoměním, že jí m ám.... Není to jednoduché a nepřijde to hned - je to dlouhý proces, který může trvat i několik let.

Tuto fotku vyfotila moje mamka se slovy, že vypadám jako bych přijela z koncentračního tábora. Vznikla 18. května a tímto dnem skončilo moje utajování s jídlem. I přes "odhalení" jde na fotce vidět, že jsem si problém nepřipouštěla a brala jsem to se smíchem.



No a tak jsem na sobě začala pracovat! Tělo se učím vnímat jako něco co mě drží na tomto světě. Učím se, že se nemusím jídla bát, ale naopak si ho užívat! Na této poslední fotce kde se fotím s nafouklým bříškem jsem se sebou spokojená a pyšná na cestu, kterou jsem ušla! 

To by bylo pro dnešní dlouhý článek asi všechno. Stále se léčím a mám před sebou stále dlouhou cestu. Jsem rozhodnuta, že chci být zdravá žena s ženským tělem a normální menstruací a hlavně chci zpátky svůj život plný smíchu a pozitivní energie. 

Svého života si vážím a chci ho žít na plno. Anorexie mi dala zatím dva roky trápení, sebepoškozování (hladovění = sebepoškozování) a stálého boje sama se sebou. Řekla jsem STOP! Chci být zase šťastná, a  hlavně zdravá!

Mám před sebou ještě dlouhou cestu a i přesto, že zatím vidím jen maličké světýlko na konci tunelu, tak každé ráno vstanu s tím, že chci udělat maximum, aby se zvětšilo. Je to můj jediný cíl, kterého nejenom chci, ale hlavně musím dosáhnout. A já vím, že to zvládnu!

Doufám, že článek někomu mohl pomoci a třeba i trochu dodal sílu, aby si svého těla vážil více než já. Buďte hrdí a spokojení sami se sebou a odměňujte se za to! Začněte se mít prostě rádi a i když to nepůjde hned, tak to stále dokola zkoušejte!

Nenechte se padnout na úplné dno, jen proto, že se ženete za jakousi svou dokonalostí. Dokonalost neexistuje a každý z nás je něčím výjimečný už takový jaký je! 

Jinak dámy a pánové, konečně jsem se dokopala k dalšímu kroku - natočila jsem svoje úplně první video kde popisuji svou cestu. Snažila jsem se, aby nebylo příliš dlouhé, ale já to moc neumím - prostě zastávám názor, že když už o něčem mluvím, tak aspoň poradně! O PPP se dá mluvit týden v kuse a stále je to málo! Budu vám moc vděčná, když se podíváte a napíšete mi třeba váš názor.
Odkaz na video:  https://www.youtube.com/channel/UCqE_yimiu77ri1mIW_QBMaw?view_as=subscriber

Děkuji vám za přečtení tohoto článku. Vím, že některé fotky jsou trochu silnější, ale je to realita, která se bohužel v mém životě odehrála.  Třeba to někomu poslouží jako odstrašující příklad nebo dokonce pomůže k cestě ven ze své závislosti, v léčení. Budu se těšit u dalšího článku... Opatrujte se!

S láskou Emma











)



listopadu 01, 2020 No Comments

 Krásný den všem!

Jelikož jsme v tomto těžkém období opět všichni zavření doma, tak jsem se rozhodla vám sepsat pár tipů, jak s tímto volným časem naložit. Já sama jsem se kvůli první karanténě dostala na svou nejnižší váhu, protože jsem měla pocit, že se mi všechno sype pod rukama, ze všech stran se hrnuly pouze negativní zprávy a k tomu všemu jsem myslela jen na hubnutí. Proto si myslím, že je důležité si i během lockdownu vytvořit režim, který vám vyhovuje a budete ho opravdu dodržovat. Já mám to "štěstí", že mám každý den online školu, takže režim jsem měla už do předu určený. Ale doporučuji si určit hodinu, ve které budete vstávat a chodit spát úplně každý den, zároveň si naplánujte co všechno chcete během dne stihnout. Každopádně se pojďme mrknout na moje tipy jak volného času opravdu využít! 

1. Věnujte se sami sobě

Kdy jindy máte čas ulehnout do teplé vany s hrnkem čaje (nebo vínem 😊), knihou, kterou stále odkládáte  a nechat se tak zanést do jiného časoprostoru. Kdy jindy si najdete čas si konečně udělat pořádnou manikúru a pedikúru? Jednoduše udělejte všechno proto, aby jste se cítili dobře a odpočinuli si. Uvařte si něco dobrého k jídlu, pusťte si váš oblíbený film a hoďte nohy na stůl. Nic podobného už se nebude opakovat, takže si tento čas zkuste opravdu užít.

Já osobně jsem za další karanténu docela vděčná, protože se tak mohu více věnovat svojí léčbě, která je pro mě moc důležitá. Během školy jsem měla neustálou tendenci se ovlivňovat, ať už kvůli tomu, že jsem se bála co na mě budou říkat spolužáci nebo mě jednoduše myšlenky anorexie nutily k věcem, které do mé léčby nepatří (např: je 11:50, takže už si tu tyčinku nedávej, protože brzo bude oběd - což je naprostá blbost!). Takže já využívám volný čas opravdu naplno!

2. Čistý domov, čistá hlava

Ne nadarmo se říká, že když máte uklizeno doma, tak máte uklizeno i v hlavě! Doma teď trávíme spoustu času, tak si to pojďme aspoň zpříjemnit! Teď je ten nejlepší čas otevřít skříň a vytřídit jí, srovnat si věci na stole, utřít stoletý prach na policích, vyluxovat každý kout místností a pořádně vytřít celý byt. Já to vzala hodně z gruntu - protřídila jsem šatní skříň, knihovnu a všechny šuplíky, které jsem v pokoji našla. Věci, které už jsem nechtěla jsem jednoduše prodala, poslala dál a v případě, že už nebyly k použití, tak vyhodila. Hned se cítím líp! V pokoji tak trávím čas ještě radši a cítím se zde dobře. Takže já jen doporučuji! 

3. Naučte se něco nového! 

"Já už mám doma všechno čtyřikrát přeskládané, vytírám třikrát do hodiny a skleničky už se lesknou tak, že na ně radši nešahám", takže jestli už jste přesně tento typ co už má uklizeno, tak doporučuji zkusit něco nového.  

Teď je naprosto ideální čas se naučit něco úplně nového. Určitě máme každý z nás něco co už se chceme dlouho naučit. Můžete konečně otevřít kuchařku, kterou jste si koupili s vědomím, že z ní budete každý den vařit. Začněte číst, psát, malovat, vyrábět, plést, naučte se nový jazyk nebo cokoliv jiného. Prostě se zaměřte na nové dovednosti, které jste vždycky chtěli umět, ale nebyl čas...

4. Udržujte se v pohybu a dbejte na vitamíny

Snažte se být v pravidelným pohybu - choďte běhat, cvičte jógu nebo jděte jen na procházku. To, že zavřeli fintess centra neznamená, že se zastavil čas a přestanete tělu dodávat pohyb. Zároveň se snažte soustředit na potraviny, které obsahují hodně vitamínů a celkově na kvalitní stravu.

5. Čerstvý vzduch a nově objevená místa vašeho okolí

Věděli jste, že les a čerstvý vzduch mají pozitivní účinky na naše zdraví? Určitě to znáte - máte špatnou náladu a procházka na čerstvém vzduchu v lese vám jí vždy zvedne.Vsadím se o stovku, že máte několik míst v přírodě, na které se chcete podívat, ale nebyl čas. Teď máte možnost vstát a jít se volně projít do přírody.  Jestli máte aktuálně v této době tu nevýhodu, (já vám to za normálních okolností moc závidím 😂) že bydlíte v centru Prahy, tak pokud můžete, vyjeďte na pár dní do přírody třeba s přáteli (nezapomeňte si zjistit, jestli jsou opravdu zdraví). 

Jen upozorňuji, že jestli celé dny trávíte u televize s telefonem v ruce, vstáváte každý den v 11:00, chodíte spát o půl noci a tleskáte do sebe všechno co vám doma ještě zbylo, tak bude tento můj tip hodně těžké uskutečnit. Ale jak říkám nikdy není pozdě vstát a začít od začátku (btw. tahle věta by se měla vytesat na čelo každému kdo prochází poruchou příjmu potravy).

6. Objevte v sobě Masterchefa

Jestli se už dlouho chytáte naučit se nový recept nebo uvařit vašemu partnerovi a udělat si tak hezký večer, tak teď je ta ideální chvíle. Zkuste si úpect něco dobrého k snídani a rozvíjejte se v této oblasti, experimentujte a zkoušejte.


7. Zaměřte se na seberozvoj

Díky karanténě můžete zjistit, že se sebou vlastně jste neradi a chcete něco změnit! Zaměřte se tedy na seberozvoj! Začněte číst knihy, kouknete na motivační a seberozvojová videa nebo si pusťte nějaký hezký online kurz o sebelásce. 

Já sama za sebe doporučuji knížky, které mi opravdu pomáhají se najít a hlavně přijmout - Kráva, která plakala (Ajahn Brahm), Čtyři dohody (Don Miguel Ruiz), Jíst meditovat milovat (moje srdcovka), Měj se ráda a Miluj svůj život (Celosvětově známá a oblíbená Louise L.), Mějte se ráda (Mel Noakes) nebo Moc přítomného okamžiku (Tolle Eckhart).

8. Další tipy, které vás zabaví

Jestli už máte vážně uklizeno i na půdě a zameteno na terase, tak zkuste tyto tipy, které by vás měli zabavit - naučit se pracovat s filtrem, zahrát si hru, která vám leží na zaprášené polici, přesaďte květiny, naleštěte si skleničky na víno, zarámujte fotky do rámečků, zkuste nový odstín laku, založte kvásek a naučte se péct chleba, vytvořte si domácí masky a pečující kosmetiku, protřiďte vánoční dekorace, přečtěte si dlouhé příbalové instrukce k lékům, které často používáte, naučte se ušít roušku, udělejte si pořádek v počítači a telefonu - protřídit fotky, zprávy, vyčistit úložiště.

8.Netflix to jistí!

Naprostá klasika, ale jestli už se opravdu nudíte, tak konečně dokoukejte seriál Money Heist a nebo si prostě odpočiňte u  reality show Love Is Blind. Myslím, že tvůrce Netflixu díky koronaviru zajistil svým pravnoučatům naprostý luxus v podobě neomezeného přístupu k financím.  


To by bylo všechno k mým tipům, jak využít volného času. A teď se dostávám k tomu nejdůležitějšímu - jak se nenechat ovlivnit negativníma zprávama a neupadat do depresí? 

1. Přestaňte tolik sledovat zprávy!

Co uděláte hned jako první, když ráno vstanete? Vezmete telefon do ruky a podíváte se na novinky, které se přes noc udály. Potom se vyhrabete z postele, jdete si udělat snídani a zapnete televizi kde běží zprávy s aktualitami. Zkuste po ránu telefon nechat na nočním stolku a ovladač od televize položený na sedačce a ráno nastartujte knížkou a pořádným protažením vašeho těla. Zprávy na nás neuvěřitelně působí, a jelikož aktuálně převažují ty negativní, tak je i naše nálada negativní. 

Samozřejmě tím nechci říci, aby jste nesledovali co se děje ve světě. Moje rada tedy zní -  mrkněte pouze na večerní hlavní zprávy a všechny zprávy přijměte pouze jako informaci a nenechte se tím ovlivnit. 

2. Buďte v neustálém kontaktu

Volejte rodičům, sourozencům, kamarádům nebo babičkám. Snažte se být stále s někým v kontaktu, alespoň přes telefon! Hovory, tak pomohou zabít volného času a ještě dotyčného potěší. Takže moje hlavní rada je - neztrácejte kontakt s lidmi!

3. Pomáhejte

Udělejte jakoukoliv věc, která pomůže tuto situaci konečně ukončit - staňte se dobrovolníkem, ušijte roušky, upečte doktorům a sestřičkám něco dobrého za jejich odvahu nebo alespoň šiřte pozitivní náladu. 

4. Dodržujte opatření

A hlavně prosím noste zahalená ústa, protože jak řekl Lev Nikolajevič Tolstoj: "každý chce zachránit svět, ale neuvědomuje si, že by musí začít u sebe." Je jednoduché si na nové opatření stěžovat, ale vláda je nevydává, protože nás chce obtěžovat, ale protože chce tuto situaci konečně ukončit. Takže hlavní bod jak můžete opravdu pomoci je - nosit roušky a dodržovat opatření!


To by bylo pro dnešní článek všechno! Doufám, že se vám líbil, protože zabral poměrně dost času. Snad se máte dobře a jste zdraví. Budu ráda, když mi napíšete vaše tipy na využití volného času nebo se vyjádříte k aktuální situaci s koronavirem. 

Mějte se krásně a opatrujte se!

S láskou, Emma 



října 29, 2020 No Comments
Newer Posts
Older Posts

About me


Ahoj a vítám tě na mém profilu!
Jmenuji se Emma, miluji dobrou kávu a tak se často poflakuji po městech a hledám nové kavárny v utulném prostředí. Už druhým rokem trpím mentální anorexií a velmi ráda bych vám zde přidávála příspěvky, které se týkají mé léčby.
Snažím se žít život naplno s úsměvem na tváři, protože to je to nejdůležitější! Ráda lidem předávám pozitivní energii a zastávám názor, že s úsměvem na tváři jde všechno lépe.
Doufám, že se vám na mém blogu bude líbit a třeba vás motivuje nebo vám pomůže v nějaké těžké situaci.
Pamatujte, že žijeme jen jednou, a proto žijme na plno a važme si všeho co nám vesmír přitáhne.
S láskou,
Emma

Staň se mým čtenářem!

Follow Us

recent posts

Blog Archive

  • prosince (1)
  • října (1)
  • srpna (1)
  • července (3)
  • ledna (1)
  • prosince (1)
  • listopadu (2)
  • října (2)
  • září (2)
  • srpna (8)
  • července (14)
  • června (1)
  • května (2)
  • dubna (2)
  • března (6)
  • února (5)
  • června (1)
  • července (1)

Život s Emmou


Created with by ThemeXpose | Distributed By Gooyaabi Templates