Krásný den všem!

Dneska jsem si pro vás připravila trochu silnější článek o anorexii. Chtěla bych vám popsat, co jsem pociťovala při hladovění, proč jsem si bez toho neuměla představit život a jak dlouho tělo vydrží hladovět. To všechno bych dnes chtěla shrnout v tomto článku. Tak pojďme na to!

Hlad... Co je to vlastně hlad? Nejspíš teď sedíte, čtete tento článek a říkáte si, že hlad moc dobře znáte a třeba ho i pociťujete. Mohu vás vyvést z omylu, protože hlad, který jsem pociťovala skoro celé dva roky byl jako droga, které se nedalo zbavit! Hladověla jsem každý den, sedm dní v týdnu a třicet jedna dní v měsíci. Hlad se pro mě stal jediným potěšením, které jsem potřebovala pociťovat víc než cokoliv jiného. Milovala jsem pocit kručení v břichu, které zoufale volalo o kus jídla. Hlad se stal jediným smyslem mého života...

Nechápete? Když jsem začínala se svým "zdravým životním stylem", tak jsem nikdy neměla v plánu držet celodenní hladovky. K těm jsem se dostala postupně - byl to jakýsi proces, který mě naučil si hladu vážit. Nejdříve jsem začala vyřazoval dopolední svačinu, kterou jsem nikdy moc nemilovala. Do oběda kolem poledne jsem vydržela úplně v pohodě. O něco težší bylo vyřadit odpolední svačiny, protože jsem byla zvyklá přijít domu a sníst celou lednici. Byla to pro mě těžká výzva, kterou jsem přijala a nakonec dokázala "vyhrát". Musela jsem se tedy nauučit do večeře hlad ovládat, většinou jsem si našla aktivity, u kterých jsem pálila kalorie a zároveň trvaly hodně dlouho, abych "zabila" čas do dalšího jídla. Takže svačiny jsem vyřadila úplně, ale stále jsem se v zrcadle viděla jako "tlustá velryba" a začal se mi líbit pocit prázdného břicha. Moje tělo chtělo jídlo, ale moje hlava a myšlenky chtěly vidět kosti, klouby a zažívat pocit nekonečného hladovění. Tak jsem začala vyřazovat obědy,  které nahradila káva s mlékem. Abych řekla pravdu, tak oběd ve školní jídelně nebylo vůbec těžké vyřadit, jídlo ani prostředí za nic nestojí. Ve škole jsem každý den končila ve 14:00 a než jsem dojela domu bylo skoro 16:00, takže jsem si udělala úkoly, zacvičila a kolem půl sedmé si dala poslední jídlo dne - večeři. Jedno z mých pravidel, které mi anorexie určila (chystám se na toto téma napsat samostatný článek) bylo, že po sedmé hodině večer už se nesmí nic jíst (NEJVĚTŠÍ BLBOST NA SVĚTĚ!!!). Takže se velmi často stávalo, že jsem večeři "nestihla" a šla tak spát s tím "nejlepším" pocitem hladu. Poslední na řadu přišla snídaně, což vždy byla a je moje nejoblíbenější část denního jídelníčku. Myslela jsem si, že bude težké vyřadit z jídelníčku mojí milovanou ovesnou kaši, ale opak byl pravdou. Naopak jsem po snídani vůbec netoužila a vzdala jsem se jí skoro okamžitě. Takže v mém jídelníčku nakonec nezůstalo vůbec nic, to samé se, ale nedalo říct o mé hlavě. V mé hlavě se stále množily myšlenky, které se točily výhradně kolem jídla a můj žaludek? Můj žaludek jásal radostí s nikdy nekončícím pocitem hladu...

Hlad se tak stal mou drogou. Když jsem ho nepociťovala, byla jsem na sebe až agresivní a trestala jsem se odebráním večeře (většinou to byl ledový salát se třemi rajčaty a půlkou papriky). Naučila jsem svůj žaludek, aby nekručel nahlas - pravidelně jsem se bouchala do břicha, aby "zmlknul" a on tak i učinil. Neustále jsem pila vodu, která tak dodávala mému žaludku pocit sytosti. Káva mi byla náhradou za normální plnohodnotné jídlo.

Proč jsem si vypěstovala závislost na tuto drogu? Víte, izolovala jsem se od všech kamarádů a později i od rodiny a cítila jsem se sama... Hlad mi poskytoval otevřenou náruč. Nikdy mě nezradil a vždy stál při mě a na mojí straně. Byla jsem mu vděčná, že jsem ho pociťovala, protože jsem se tak cítila milována alespoň od někoho... (To byla samozřejmě naprostá blbost, protože mám úžasnou rodinu, která mě miluje a kamarády, kteří by pro mě udělali cokoliv). Když jsem ho necítila byla jsem hodně smutná a bála jsem se, že už zůstanu sama. Hlad byl známkou toho, že jsem na správné cestě...

Po čase moje břicho přestalo kručet a moje tělo si na věčné hladovění zvyklo natolik, že mu bylo nepříjemné, když jsem do sebe dostala nějaké jídlo. Když jsem hladověla, byla jsem šťastná. Dost lidí se mě ptá, jak dlouho trvalo než jsem si na pocit hladu zvykla. Moje odpověď je většinou jednoduchá, není to zvyk, ale závislost, droga, kterou potřebuješ hlava nehlava.

Jako "závislák" jsem se při léčbě nejvíce bála, že přijdu o svou drogu, závislost na hladu. Bez mé drogy jsem si život neuměla představit. Ale MUSELA jsem se ho zbavit, protože jsem se hnala do hrobu. A tak jsem se dala na "odvykačku", po které přicházely opravdu silné absťáky v podobě silných úzkostí. Tento proces jsem opakovala mnohokrát, ale hlad byl vždy silnější a poskytl mi pomocnou ruku! A tak jsem do toho pravidelně padala, a to hlouběji a hlouběji. Ani po dosažení 49 kg (178 cm) jsem hlad nechtěla opustit, právě naopak - chtěla jsem ho cítít ještě hlouběji!

18. května 2020 všechno prasklo a já si dala za předsevzetí, že se této závislosti zbavím na vždy! Není a nebude to jednoduché, protože ani po třech měsících své léčby jsem se nezbavila nutkání mít zase hlad. Stále mi nabízí ruku a pomoc, ale vím, že s hladem se anorexie nikdy nezbavím. Je to neuvěřitelně těžké, protože jsem s ním žila skoro dva roky, zvykla jsem si na něj a je zvláštní představa o něj ze dne na den přijít. Jinak to, ale nejde...

Sedím venku na terase, sluníčko krásně svítí, vítr mi fouká do vlasů a já se cítím hrozně silná. Cítím se silná, protože jsem dokázala sepsat svoje pocity, které v sobě dva roky dusím. Cítím se silná, protože vím, že se chci této závislosti zbavit. Cítím se silná, protože vím, že nejsem jediná, kdo tuto drogu potřebuje k přežití. A hlavně se cítím silná, protože vím, že svojí léčbu zvládnu, anorexie se zbavím a jídlo začnu brát jako kamaráda a ne jako uhlavního nepřítele. Síla a vytrvalost je to nejdůležitější co při léčbě anorexie potřebujete a já cítím svou sílu a chci vydržet.

To by bylo pro dnešní článek všechno. Snažila jsem se být stručná, ale toto téma bohužel není na jednu stránku 😂 Mohla bych psát víc a víc, ale dostala bych se k tématům, které si chci nechat na samostatné články. Tento článek má posloužit jako varování. Berte mě a moje chování k mému tělu jako odstrašující příklad. Nechtějte spadnout do této závislosti, protože cesta ven není nikdy jednoduchá. Buďte hrdí na to jací jste a buďte štastní, že jste zdraví a plní života.

Jsou pro vás zajímavé mé příspěvky ohledně mojí léčby a celkově o průběhu anorexie? Nebo máte raději články o mých dnech, kde píši o výborné kávě a kam zajít na dobré jídlo?

Děkuji vám za podporu, kterou jste mi poskytli po minulém článku o dnešním honu za dokonalostí (odkaz máte zde: https://bookandemma.blogspot.com/2020/07/hon-za-dokonalosti.html). Budu se na vás těšit u dalšího článku. Děkuji a mějte se krásně!
S láskou,
Emma