Co ve skutečnosti definuje naší hodnotu? Co je ve skutečnosti správně? Kdo vlastně udává jak má vypadat náš život? 

Nedávno mi moje starší sestra sdělila, že chce přejít husitské církvi. Moje první myšlenka byla, že to nemůže myslet vážně. Myslela jsem si, že si dělá srandu. Během chvilky odmlky, kdy jsem na ní nevěřícně zírala se mi hlavou hodily scénáře, jak se bude každý večer modlit, každou neděli bude chodit do kostela a před očima mi bude mávat křížem. Co je, ale skutečnost? Je opravdu možné, že mi po roce oznámí, že vstupuje do kláštera? 

Ve skutečnosti jsem si, ale položila otázku, co mi na tom vlastně vadí? Věřím já vlastně v něco vyššího? V boha? Nebo snad v něco jiného? Je vlastně v dnešní době v pořádku být věřící? Moje odpověď byla od malička, že v boha nevěřím. Za svůj názor se nestydím, neboť si myslím, že každý máme právo na svůj život, na svou víru, at už je jakákoliv… Nicméně je pravda, že dnešní společnost vytváří ideál člověka, který má jasně daný jak má vypadat, co má v životě dělat a dokázat, kde a jak má bydlet a v poslední řadě v co má věřit? Je opravdu v pořádku, že se dnes soudíme podle vnějších jevů? Proč neřešíme jak se jedinec opravdu cítí? Jaké prožívá životní období? Jestli je teď šťastný nebo upadá do depresí? Proč máme stále tendenci řešit okolí a přicházíme, tak o čas, který bychom mohli věnovat sami sobě? Je tohle opravdu život, který chceme žít nebo jen akceptujeme, že nemůžeme okolní svět změnit a začneme, tak měnit sami sebe? 

Moje sestra byla celý život nešťastná. Nešťastná sama se sebou, se svým vzděláním, koníčky, partery, dokonce i s rodiči. Neuměla se v tomto světě najít i přes všechny možnosti, které dnes máme! I přes to, že se mohla zabalit a vyjet na cestu kolem Evropy, tak raději zůstala doma, protože na ní rodiče vytvářeli tlak, že musí mít vyšší vzdělání. A ona byla nešťastná, začala studovat, stresovat se denním studiem a každý večer přicházela se slzami v očích, že se bojí, že není dost dobrá. A moje otázka opět zní, pro koho ve skutečnosti nebyla dost dobrá? Pro rodiče? Pro kantory? Pro společnost? Nebo snad pro sebe? 

Nároky a očekávání druhých jí dostalo do stavu, kdy nevěděla co je pro ní správně. A kdo ví lépe, než mi sami, co je pro nás opravdu dobré? Její hodnota byla z minuty na minutu přepsána a hlavním smyslem živote se pro ní stal vysokoškolský titul. A to dokonce na úkor psychického zdraví, který jí následně dostal na dno psychiatrické léčebny. V tento moment si uvědomila, že něco není správně…

Je tedy nutné, abychom klesli na dno, abychom nalezli svoje hodnoty a přestali řešit okolní svět kolem nás? Musíme nosit “cool” oblečení, abychom zapadli mezi skupinku lidí, která nás ničím nenaplánuje a plníme jen očekávání, že je přeci v pořádku s nimi i přes nekomfort trávit čas? Až tak daleko zašla naše společnost? Budeme se už celý život hodnotit jen podle značkových bot, umělých nehtů, barvě rtěnky a značkou telefonu? Nebo budeme raději řešit, jestli se umíme přirozeně zasmát, projevovat jakékoliv emoce, budeme v psychickém zdraví a plnit cíle, které jsem si určili? Je tohle reálné nebo to dnešní společnost nedovoluje? 

Ale jak řekl Václav Havel: “každý musíme začít sám u sebe”