Co ve skutečnosti definuje naší hodnotu? Co je ve skutečnosti správně? Kdo vlastně udává jak má vypadat náš život? 

Nedávno mi moje starší sestra sdělila, že chce přejít husitské církvi. Moje první myšlenka byla, že to nemůže myslet vážně. Myslela jsem si, že si dělá srandu. Během chvilky odmlky, kdy jsem na ní nevěřícně zírala se mi hlavou hodily scénáře, jak se bude každý večer modlit, každou neděli bude chodit do kostela a před očima mi bude mávat křížem. Co je, ale skutečnost? Je opravdu možné, že mi po roce oznámí, že vstupuje do kláštera? 

Ve skutečnosti jsem si, ale položila otázku, co mi na tom vlastně vadí? Věřím já vlastně v něco vyššího? V boha? Nebo snad v něco jiného? Je vlastně v dnešní době v pořádku být věřící? Moje odpověď byla od malička, že v boha nevěřím. Za svůj názor se nestydím, neboť si myslím, že každý máme právo na svůj život, na svou víru, at už je jakákoliv… Nicméně je pravda, že dnešní společnost vytváří ideál člověka, který má jasně daný jak má vypadat, co má v životě dělat a dokázat, kde a jak má bydlet a v poslední řadě v co má věřit? Je opravdu v pořádku, že se dnes soudíme podle vnějších jevů? Proč neřešíme jak se jedinec opravdu cítí? Jaké prožívá životní období? Jestli je teď šťastný nebo upadá do depresí? Proč máme stále tendenci řešit okolí a přicházíme, tak o čas, který bychom mohli věnovat sami sobě? Je tohle opravdu život, který chceme žít nebo jen akceptujeme, že nemůžeme okolní svět změnit a začneme, tak měnit sami sebe? 

Moje sestra byla celý život nešťastná. Nešťastná sama se sebou, se svým vzděláním, koníčky, partery, dokonce i s rodiči. Neuměla se v tomto světě najít i přes všechny možnosti, které dnes máme! I přes to, že se mohla zabalit a vyjet na cestu kolem Evropy, tak raději zůstala doma, protože na ní rodiče vytvářeli tlak, že musí mít vyšší vzdělání. A ona byla nešťastná, začala studovat, stresovat se denním studiem a každý večer přicházela se slzami v očích, že se bojí, že není dost dobrá. A moje otázka opět zní, pro koho ve skutečnosti nebyla dost dobrá? Pro rodiče? Pro kantory? Pro společnost? Nebo snad pro sebe? 

Nároky a očekávání druhých jí dostalo do stavu, kdy nevěděla co je pro ní správně. A kdo ví lépe, než mi sami, co je pro nás opravdu dobré? Její hodnota byla z minuty na minutu přepsána a hlavním smyslem živote se pro ní stal vysokoškolský titul. A to dokonce na úkor psychického zdraví, který jí následně dostal na dno psychiatrické léčebny. V tento moment si uvědomila, že něco není správně…

Je tedy nutné, abychom klesli na dno, abychom nalezli svoje hodnoty a přestali řešit okolní svět kolem nás? Musíme nosit “cool” oblečení, abychom zapadli mezi skupinku lidí, která nás ničím nenaplánuje a plníme jen očekávání, že je přeci v pořádku s nimi i přes nekomfort trávit čas? Až tak daleko zašla naše společnost? Budeme se už celý život hodnotit jen podle značkových bot, umělých nehtů, barvě rtěnky a značkou telefonu? Nebo budeme raději řešit, jestli se umíme přirozeně zasmát, projevovat jakékoliv emoce, budeme v psychickém zdraví a plnit cíle, které jsem si určili? Je tohle reálné nebo to dnešní společnost nedovoluje? 

Ale jak řekl Václav Havel: “každý musíme začít sám u sebe”

 Krásný den všem!

Dneska jsem si pro vás připravila článek, který by měl pomoci každému, koho potkala porucha příjmu potravy nebo jiná psychická porucha. Jedná se o cvičení, které jsem dělala hned na začátku své léčby a velice mi pomohlo/pomáhá při špatných dnech. Cvičení jsem nazvala: 50 důvodů proč se vyléčit z poruchy příjmu potravy. Všechno jsem si sepsala do svého "deníku", který si čtu každé ráno a večer před spaním. Protože se mě dost často ptáte, co mě drží "nad vodou", tak jsem se rozhodla toto cvičení sdílet a pomoci tak ostatním. Tak se pojďme podívat, jak toto cvičení funguje!

Poslední co chci ještě zmínit, než se opravdu začtete do mých důvodů je, že každý máme jiný průběh léčby. Zároveň máme každý jiné priority v životě a může se stát, že s mýmy důvody nemusíte vůbec souhlasit a budou vám připadat zvláštní. Proto prosím nesuďte a cvičení přizpůsobte svému tělu a vašim prioritám!

Takže 50 důvodu proč se chci vyléčit a zbavit se "kamarádské" ruky anorexie?

1) Mám spoustu energie na každodenní maličkosti.

2) Budu mít v budoucnu děti a budu je vést ke spokojenosti, lásce k životu a sobě samému. Chci s nimi trávit čas na hřišti, vařit s nimi v kuchyni a v neposlední řadě také jíst u stolu bez jakéhokoliv omezení.

3) Trávím spoustu času s rodinou a ničím se neomezuji. Pouze si užívám tento čas a jsem za něj vděčná!

4) Jím v restauraci bez výčitek a omezování. 

5) Mám přítele, který mě má rád takovou jaká jsem a nepotřebuje mě předělávat. 

6) Jdu do cukrárny a koupím si sama pro sebe zákusek, abych si osladila život. 

7) Ráda zkouším nové recepty v kuchyni, které si potom vychutnám s mými blízkými. 

8) Velice ráda trávím čas s kamarády a v ničem se neomezuji. Když někdo vytáhne něco dobrého, tak si bez výčitek nabídnu a nepřemýšlím nad tím.

9) Ráda trávím čas sama se sebou - hodím si nohy na stůl, uvařím si něco dobrého, dopřeji si péči o své tělo a užívám si své vlastní společnosti.

10) Hýbu se pro své vlastní potěšení, protože mám sport ráda a užívám si ho. 

11) Každý den startuji s pocitem, že jsem na sebe a svou cestu pyšná.

12) Když mi není psychicky dobře, tak si dopřeji čokoládu.

13) Je v pořádku, když upadnu a netrestám se za to. Vstanu, dám si chvíli pauzu a začnu od znova. 

14) Chodím na jídlo do své oblíbené restaurace s lidmi, kteří mě naplňují.

15) Mám krásné, dlouhé a husté vlasy.

16) Ráda koukám na svůj odraz v zrcadle.

17) Pravidelně menstruji jako každá žena.

18) Potěšení mi přináší, když mi někdo uvaří něco dobrého k jídlu. 

19) Jím intuitivně jak mému tělu opravdu vyhovuje. 

20) Neomezuji se v ničem co mám ráda - jídlo, pohyb a každodenní maličkosti.

21) Stále se soustředím na sebe a svojí cestu růstu. Jak v cestě seberozvoje/sebepřijetí, tak v pracovním životě. 

22) Chodím do baru se svými kamarády a užívám si života.

23) S hrdostí chodím mezi lidi. 

24) Ráda trávím čas s lidmi, který mě naplňují.

25) Mám se ráda za všech okolností. 

26) Obklopuji se lidmi, kteří mě přijali takovou jaká jsem a nesnaží se mě měnit. 

27) Rodina se nemusí strachovat o mé zdraví. 

28) Směji se každý jeden den, protože miluji svůj život. 

29) Nosím s hrdostí vše co se mi líbí. Nestydím se nosit upnuté oblečení, protože mi sluší a cítím se v něm   komfortně.

30) Nenechávám se ovlivnit negativními myšlenkami nebo chováním ostatních. 

31) Ráda jím s rodinou a kamarády u jednoho stolu a užívám si připraveného jídla, které jím bez výčitek a omezovaní. 

32) Tancuji a směji se, protože jsem šťastná.

33) Hraji si s mladší sestrou, na kterou mám energii. Užíváme si společného času, který oběma velice prospívá. 

34) Ráda jím zmrzlinu u svého oblíbeného seriálu. 

35) S hrdostí chodím v plavkách a cítím se u toho dobře. 

36) Ráda objevuji nová jídla.

37) Zasloužím si potravu stejně jako každý na tomto světě. Dopřávám si jí kdykoliv chci. 

38) Ráda cestuji, ochutnávám místní jídla, chodím na výlety a užívám si zdejší atmosféry. 

39) Našla jsem své skutečné já, které každý den objevuji!

40) Užívám si strávený čas s přítelem, který mě miluje takovou jaká jsem. 

41) Užívám si pohybu, který dělá mému tělu dobře. 

42) Konečně mám ženskou postavu - ženské křivky a svůj vysněný zadek. 

43) Při objímaní s rodinnou se necítím špatně a naopak jsem vděčná, že mi objetí poskytují. 

44) Mám sílu na každodenní maličkosti - uklízení, vaření, tančení, zpívání nebo hraní s mladšími sourozenci. 

45) Protože prostě miluji čokoládu! 

46) Cítím se volná v oblasti jídla a ve svém těle. 

47) Nejsem nemocná! Jsem naprosto v pořádku - fyzicky i psychicky. 

48) Vážím si sama sebe. Jsem pyšná na svou cestu a netrestám se za žádnou překážku, kterou mi život připletl přes cestu. 

49) Sdílím svojí cestu a ukazuji ostatním, že vyléčení je reálné. Poskytuji s úsměvem pomocnou ruku každému, kdo požádá o pomoc. 

50) Jsem volná, svobodná osoba, která žije svůj nejlepší život. 

Tak to je mých 50 důvodů proč se vyléčit z poruchy příjmu potravy. Jsou to jen mé důvody, které jsou pro můj život velmi důležité! Já osobně toto cvičení opravdu doporučuji, protože mi opravdu otevřelo oči. Uspořádala jsem si v životě priority, které chci ve svém životě mít. Pomohlo mi to velmi s psychikou a lépe jsem se, tak vypořádala například s přibíráním na váze. Jednoduše jsem si u každého nového kila řekla: "Fajn! Váha nedefinuje mou osobnost. Každé jedno kilo mě přibližuje k svobodě v životě. Každé jedno kilo mi otevírá novou bránu do života. Každé jedno kilo mi poskytuje více energie, kterou potřebuji, abych to byla já!". 

Doufám, že vám dnešní cvičení pomohlo a třeba vás posune dál ve vaší léčbě. Je ale důležité říct, že toto cvičení můžete použít při jakékoliv léčbě psychické nemoci nebo klidně jen napište 50 důvodů proč jste rádi na tomto světě. Uvidíte, že i vám se zdravou sebeláskou to udělá dobře a pomůže srovnat priority v životě. 

Líbil se vám dnešní článek? Chtěli by jste více cvičení, které mi pomáhají v léčbě PPP? 

Děkuji za přečtení a já se budu těšit u dalšího článku. Mějte se krásně a užívejte života. Opatrujte se! 

S láskou, Emma 

 Krásný den všem!

Tak konečně po dvou měsících nový článek. Možná se ptáte co se dělo během mé nepřítomnosti a jak na tom teď celkově jsem?! Chtěla bych toho dnes otevřít tolik, že nevím kde začít. V dnešním článku, se ale nebudu soustředit na nějaké vybrané téma, ale chci vám teď jen napsat, jak jsem se měla a co způsobilo mou nepřítomnost! Tak pojďme na to!

Co se stalo a proč tak dlouho nevyšel žádný článek?

Abych vám řekla naprostou pravdu, tak jsem na blog neměla vůbec náladu. Jednoduše jsem neměla vůbec žádný námět a nemohla jsem se donutit si sednou k počítači a psát. Zároveň jsem se nechtěla nutit do něčeho, co mám tak ráda jen proto, abych něco vydala. Nechtěla jsem zde publikovat motivační "kecy", které teď každý publikuje na sociální sítě... 

Zároveň jsem měla celkem silné úzkosti a neuměla s nimi moc pracovat. Celkově se musím přiznat, že se těším, až tento rok skončí, protože je naprosto šílený. I když vím, že v roce 2021 coronavirus bude mutovat dál, ale beru to jako velké ukončení našeho rodinného "neštěstí". 

Jak jsem na tom teď se svou léčbou? Posunula jsem se někam dál?

Opět chci být naprosto upřímná a musím se přiznat, že aktuálně tolik "nepřekonávám strachy z jídla". Mám pocit, že jsem se tak trochu usadila ve své komfortní zóně a nechce se mi z ní opět ven. Zároveň, ale prožívám neuvěřitelně hezké dny s rodinou a žiju nejlíp za posledních pět let...

Nicméně váha jde nahoru, a i když mě to vždy rozhodí, tak jsem vděčná, že se pomalu zbavuji kostnatých zad a stále pociťuji více energie. Je to pomalý a bolestivý proces, ale stojí za to. 

Už jsem dost odbourala strach z večerního mlsání a anorexie už tolik neovládá čas kdy mohu jíst. Dříve mi přesně určovala v kolik si mohu dát oběd, ale naučila jsem se tyto hlasy naprosto ignorovat a jím když mám hlad. A to je opravdu velký krok v mé léčbě. 

Aktuálně je po Vánocích a já na sebe nebyla nikdy tak pyšná jako teď. Ke štědrovečerní večeři jsem si dala bramborový salát a lososa a u tohoto bych se trochu pozastavila! Od mých čtrnácti jsem vegetarián a nedokázala jsem si představit, že bych do pusy dala kousek masa. Během anorexie se pro mě vegetariánství/veganství stalo mantrou a v žádném případě nepřicházelo v úvahu si dát zdravé bílkoviny a tuky, které ryba obsahuje. Nicméně jsem věděla, že se musím zbavit i tohoto strachu, protože je naprosto v pořádku maso jíst. Co se týče bramborového salátu, tak to jsem sama sebe překvapila - prostě jsem seděla u stolu a viděla, že si ho dávají všichni... a tak jsem sáhla po lžíci a nabrala si stejně jako ostatní, protože proč ne? V jeden večer jsem odbourala dva z mých největších strachů - ryba a majonéza. A to je pro mě obrovský krok, na který jsem vážně pyšná! Během vánoc jsem se celkově dost překonávala -  vánočka, cukroví a vaječnák. 

Jak to bude teď probíhat? Budou opět články vycházet pravidelně?

Abych řekla pravdu, tak na tuto otázku neznám odpověď, protože se nechci do ničeho nutit. Blog je jako můj deníček, ale zároveň zde nechci publikovat věci, které mi nejdou od srdce. Takže se budu snažit psát všechno, co budu mít "na jazyku", ale nechci vám slibovat, že budu vydávat každý jeden den...

Jsem teď poměrně dost aktivní na Instagramu, ale to stejné bych chtěla přesunout i sem, tak věřím, že se mi to podaří a předám vám tak nová poselství! 

Děkuji vám za přečtení a budu se těšit u dalšího článku, který bych chtěla napsat o naších koronavirových Vánocích, které byly opravu zajímavé!

Mějte se krásně a dávejte na sebe pozor. 

S láskou, Emma 

 Krásný den všem!

Jelikož jsme v tomto těžkém období opět všichni zavření doma, tak jsem se rozhodla vám sepsat pár tipů, jak s tímto volným časem naložit. Já sama jsem se kvůli první karanténě dostala na svou nejnižší váhu, protože jsem měla pocit, že se mi všechno sype pod rukama, ze všech stran se hrnuly pouze negativní zprávy a k tomu všemu jsem myslela jen na hubnutí. Proto si myslím, že je důležité si i během lockdownu vytvořit režim, který vám vyhovuje a budete ho opravdu dodržovat. Já mám to "štěstí", že mám každý den online školu, takže režim jsem měla už do předu určený. Ale doporučuji si určit hodinu, ve které budete vstávat a chodit spát úplně každý den, zároveň si naplánujte co všechno chcete během dne stihnout. Každopádně se pojďme mrknout na moje tipy jak volného času opravdu využít! 

1. Věnujte se sami sobě

Kdy jindy máte čas ulehnout do teplé vany s hrnkem čaje (nebo vínem 😊), knihou, kterou stále odkládáte  a nechat se tak zanést do jiného časoprostoru. Kdy jindy si najdete čas si konečně udělat pořádnou manikúru a pedikúru? Jednoduše udělejte všechno proto, aby jste se cítili dobře a odpočinuli si. Uvařte si něco dobrého k jídlu, pusťte si váš oblíbený film a hoďte nohy na stůl. Nic podobného už se nebude opakovat, takže si tento čas zkuste opravdu užít.

Já osobně jsem za další karanténu docela vděčná, protože se tak mohu více věnovat svojí léčbě, která je pro mě moc důležitá. Během školy jsem měla neustálou tendenci se ovlivňovat, ať už kvůli tomu, že jsem se bála co na mě budou říkat spolužáci nebo mě jednoduše myšlenky anorexie nutily k věcem, které do mé léčby nepatří (např: je 11:50, takže už si tu tyčinku nedávej, protože brzo bude oběd - což je naprostá blbost!). Takže já využívám volný čas opravdu naplno!

2. Čistý domov, čistá hlava

Ne nadarmo se říká, že když máte uklizeno doma, tak máte uklizeno i v hlavě! Doma teď trávíme spoustu času, tak si to pojďme aspoň zpříjemnit! Teď je ten nejlepší čas otevřít skříň a vytřídit jí, srovnat si věci na stole, utřít stoletý prach na policích, vyluxovat každý kout místností a pořádně vytřít celý byt. Já to vzala hodně z gruntu - protřídila jsem šatní skříň, knihovnu a všechny šuplíky, které jsem v pokoji našla. Věci, které už jsem nechtěla jsem jednoduše prodala, poslala dál a v případě, že už nebyly k použití, tak vyhodila. Hned se cítím líp! V pokoji tak trávím čas ještě radši a cítím se zde dobře. Takže já jen doporučuji! 

3. Naučte se něco nového! 

"Já už mám doma všechno čtyřikrát přeskládané, vytírám třikrát do hodiny a skleničky už se lesknou tak, že na ně radši nešahám", takže jestli už jste přesně tento typ co už má uklizeno, tak doporučuji zkusit něco nového.  

Teď je naprosto ideální čas se naučit něco úplně nového. Určitě máme každý z nás něco co už se chceme dlouho naučit. Můžete konečně otevřít kuchařku, kterou jste si koupili s vědomím, že z ní budete každý den vařit. Začněte číst, psát, malovat, vyrábět, plést, naučte se nový jazyk nebo cokoliv jiného. Prostě se zaměřte na nové dovednosti, které jste vždycky chtěli umět, ale nebyl čas...

4. Udržujte se v pohybu a dbejte na vitamíny

Snažte se být v pravidelným pohybu - choďte běhat, cvičte jógu nebo jděte jen na procházku. To, že zavřeli fintess centra neznamená, že se zastavil čas a přestanete tělu dodávat pohyb. Zároveň se snažte soustředit na potraviny, které obsahují hodně vitamínů a celkově na kvalitní stravu.

5. Čerstvý vzduch a nově objevená místa vašeho okolí

Věděli jste, že les a čerstvý vzduch mají pozitivní účinky na naše zdraví? Určitě to znáte - máte špatnou náladu a procházka na čerstvém vzduchu v lese vám jí vždy zvedne.Vsadím se o stovku, že máte několik míst v přírodě, na které se chcete podívat, ale nebyl čas. Teď máte možnost vstát a jít se volně projít do přírody.  Jestli máte aktuálně v této době tu nevýhodu, (já vám to za normálních okolností moc závidím 😂) že bydlíte v centru Prahy, tak pokud můžete, vyjeďte na pár dní do přírody třeba s přáteli (nezapomeňte si zjistit, jestli jsou opravdu zdraví). 

Jen upozorňuji, že jestli celé dny trávíte u televize s telefonem v ruce, vstáváte každý den v 11:00, chodíte spát o půl noci a tleskáte do sebe všechno co vám doma ještě zbylo, tak bude tento můj tip hodně těžké uskutečnit. Ale jak říkám nikdy není pozdě vstát a začít od začátku (btw. tahle věta by se měla vytesat na čelo každému kdo prochází poruchou příjmu potravy).

6. Objevte v sobě Masterchefa

Jestli se už dlouho chytáte naučit se nový recept nebo uvařit vašemu partnerovi a udělat si tak hezký večer, tak teď je ta ideální chvíle. Zkuste si úpect něco dobrého k snídani a rozvíjejte se v této oblasti, experimentujte a zkoušejte.

7. Zaměřte se na seberozvoj

Díky karanténě můžete zjistit, že se sebou vlastně jste neradi a chcete něco změnit! Zaměřte se tedy na seberozvoj! Začněte číst knihy, kouknete na motivační a seberozvojová videa nebo si pusťte nějaký hezký online kurz o sebelásce. 

Já sama za sebe doporučuji knížky, které mi opravdu pomáhají se najít a hlavně přijmout - Kráva, která plakala (Ajahn Brahm), Čtyři dohody (Don Miguel Ruiz), Jíst meditovat milovat (moje srdcovka), Měj se ráda a Miluj svůj život (Celosvětově známá a oblíbená Louise L.), Mějte se ráda (Mel Noakes) nebo Moc přítomného okamžiku (Tolle Eckhart).

8. Další tipy, které vás zabaví

Jestli už máte vážně uklizeno i na půdě a zameteno na terase, tak zkuste tyto tipy, které by vás měli zabavit - naučit se pracovat s filtrem, zahrát si hru, která vám leží na zaprášené polici, přesaďte květiny, naleštěte si skleničky na víno, zarámujte fotky do rámečků, zkuste nový odstín laku, založte kvásek a naučte se péct chleba, vytvořte si domácí masky a pečující kosmetiku, protřiďte vánoční dekorace, přečtěte si dlouhé příbalové instrukce k lékům, které často používáte, naučte se ušít roušku, udělejte si pořádek v počítači a telefonu - protřídit fotky, zprávy, vyčistit úložiště.

8.Netflix to jistí!

Naprostá klasika, ale jestli už se opravdu nudíte, tak konečně dokoukejte seriál Money Heist a nebo si prostě odpočiňte u  reality show Love Is Blind. Myslím, že tvůrce Netflixu díky koronaviru zajistil svým pravnoučatům naprostý luxus v podobě neomezeného přístupu k financím.  

To by bylo všechno k mým tipům, jak využít volného času. A teď se dostávám k tomu nejdůležitějšímu - jak se nenechat ovlivnit negativníma zprávama a neupadat do depresí? 

1. Přestaňte tolik sledovat zprávy!

Co uděláte hned jako první, když ráno vstanete? Vezmete telefon do ruky a podíváte se na novinky, které se přes noc udály. Potom se vyhrabete z postele, jdete si udělat snídani a zapnete televizi kde běží zprávy s aktualitami. Zkuste po ránu telefon nechat na nočním stolku a ovladač od televize položený na sedačce a ráno nastartujte knížkou a pořádným protažením vašeho těla. Zprávy na nás neuvěřitelně působí, a jelikož aktuálně převažují ty negativní, tak je i naše nálada negativní. 

Samozřejmě tím nechci říci, aby jste nesledovali co se děje ve světě. Moje rada tedy zní -  mrkněte pouze na večerní hlavní zprávy a všechny zprávy přijměte pouze jako informaci a nenechte se tím ovlivnit. 

2. Buďte v neustálém kontaktu

Volejte rodičům, sourozencům, kamarádům nebo babičkám. Snažte se být stále s někým v kontaktu, alespoň přes telefon! Hovory, tak pomohou zabít volného času a ještě dotyčného potěší. Takže moje hlavní rada je - neztrácejte kontakt s lidmi!

3. Pomáhejte

Udělejte jakoukoliv věc, která pomůže tuto situaci konečně ukončit - staňte se dobrovolníkem, ušijte roušky, upečte doktorům a sestřičkám něco dobrého za jejich odvahu nebo alespoň šiřte pozitivní náladu. 

4. Dodržujte opatření

A hlavně prosím noste zahalená ústa, protože jak řekl Lev Nikolajevič Tolstoj: "každý chce zachránit svět, ale neuvědomuje si, že by musí začít u sebe." Je jednoduché si na nové opatření stěžovat, ale vláda je nevydává, protože nás chce obtěžovat, ale protože chce tuto situaci konečně ukončit. Takže hlavní bod jak můžete opravdu pomoci je - nosit roušky a dodržovat opatření!

To by bylo pro dnešní článek všechno! Doufám, že se vám líbil, protože zabral poměrně dost času. Snad se máte dobře a jste zdraví. Budu ráda, když mi napíšete vaše tipy na využití volného času nebo se vyjádříte k aktuální situaci s koronavirem. 

Mějte se krásně a opatrujte se!

S láskou, Emma 

 Krásný den všem!

Tak jsem tady zpět s novým příspěvkem. Co se dělo, že jsem se tak dlouho neozývala? Abych vám řekla naprostou pravdu, tak jsem vůbec neměla náladu na psaní a nenacházela jsem v sobě sílu tvářit se, že jsem v pohodě.... Moje "nechuť" se nevztahuje pouze k psaní na blog, ale také ke čtení, vaření nebo cvičení jógy. Vypadla jsem ze svého režimu, který mě dlouho držel v pozitivní a pohodové atmosféře. Nicméně nakonec jsem se vyhrabala ze svých "depresivních" nálad a rozhodla jsem se s vámi podělit o novinky v mém životě. Dnes není vůbec hezky - je typické podzimní opršené počasí. Je to takový hygge den, který vás svádí k zachumlání do postele s teplým hrnkem čaje a oblíbeným filmem. Já se dnes rozhodla, že se konečně vrhnu na článek, který jsem tak dlouho odkládala. Tak konec výmluvám, jdu na to!

Co je v mém životě nového? 

Asi nejhezčí, co mě v poslední době potkalo, a z čeho aktuálně dost žiju, je skutečnost, že jsem si našla práci. Dlouho jsem chtěla pracovat v kavárně, protože pokud mě sledujete trošku déle, tak určitě víte, že příprava kávy mě fascinuje. Hledala jsem dlouho, a konečně se našla nabídka, kterou jsem přesně hledala. Začala jsem pracovat v kavárně, která je zajímavá svým kouzelným, útulným prostředím a atmosférou. "Kavárna snů" se nachází v ulici Ke Karlovu. Když jsem zde byla na pracovním pohovoru, tak jsem se musela opravdu smát. Kavárna se opravdu tématicky nachází naproti kliniky psychiatrie s oddělením poruchy příjmu potravy, které jsem na začátku svého boje sama navštívila. Dnes mi toto období připomíná každý pohled ven z kavárny a já tak mohu zas a znovu děkovat, že jsem si svůj problém uvědomila v čas.

Každopádně jsem v práci strašně spokojená. Narazila jsem na tu nejmilejší vedoucí, se kterou jsme si společně "sedly" a vycházíme spolu jako bychom se znaly odjakživa. Prostředí je jak už jsem říkala útulné a takové trochu pohádkové. Naučila jsem se pracovat s kávou, takže se můžete zastavit na kafíčko a pokec. A to nejlepší nakonec - už mám i svoje klíče! Ještě si musím sehnat nějakou hezkou klíčenku, která bude tématicky s kávou. 

Jak jsem se posunula v mé léčbě anorexie? Nějaké nové výhry?

Abych řekla pravdu, tak léčba je stále hodně náročná. Někdy mám dost silné úzkosti, a když mám sníst nějakou svou "zakázanou" potravinu, tak dokážu s talířem hodit i o zem. Well, psychická nemoc... Každopádně jsem se dost posunula, i když to stálo hodně sil a slz. Stále mám vystouplé kosti, které se mi občas líbí a někdy mě děsí. Stále jsem bez menstruace a ještě zřejmě dlouho budu. Vlasy už mi přestaly tak rapidně vypadávat a moje trávící potíže se zklidnily. Zároveň jsem se konečně smířila s nadýmáním, které mě dlouho trápilo a způsobovalo, že jsem si připadala "tlustá". Co mi pomohlo smířit se s nadýmáním? Prostě a jednoduše jsem si v hlavě stále opakovala, že bříško mě drží při životě a shromažďuje všechno, co jsem snědla, sním a co mi drží při životě...

Nedávno jsem si vytvořila svůj list "Fear food" kam jsem si zapsala všechny potraviny, ze kterých mám největší strach. Dala jsem si za úkol, že je budu pomalu zkoušet opět jíst. Často se mě ptáte jak odbourat strach z potravin? Za celou anorexii jsem se naučila, že za vás kila nikdo nepřibere a nezbaví vás úzkostí z jídla ve vaší hlavě. Bohužel veškerá práce, boj a úsilí je jen a jen na vás! Prostě není jiná možnost, než sebrat sílu a odvahu, a vaší zakázanou potravinu prostě musíte zkusit sníst. Nakonec zjistíte, že je to naprosto normální věc a víte co se potom stane? Vůbec nic. Neumřete, nezkolabujete a dokonce ani nepřiberete. Zůstane pouze ten jedinečný pocit síly a pýchy, že jste vyšly ze své komfortní zóny a anorexii jste alespoň pro tentokrát nakoply do "prdele" (nechci být sprostá, ale líp se to nedá říct). Tato vítězství mě posouvají neuvěřitelně dál, konečně si uvědomuji, že jídlo je opravdu naprosto přirozená a normální věc. Jídlo je součástí mého života, už mi nebaví se jídlem stále trápit, takže když jdu nyní kolem zrcadla, pohladím se po břiše...

Jaké strachy se mi podařilo překonat? Je toho hodně a některé pokrmy se mi podařilo i zdokumentovat. Konečně jsem si namazala chleba s máslem - máslo je zdroj tuků a já jsem se ho hodně hodně bála. Začala jsem jíst plátkový sýr, který pro mě byl naprostým peklem a dost dlouho mi trvalo než jsem se odhodlala to "prostě" sníst. Pribináček byl další "fear food" - smetana, tvaroh a cukr? Stačilo to jen říci a už jsem z toho měla úzkost. Snědla jsem ho a vrátila jsem se zpět do dětských let, kdy jsem ho jedla furt. Moje největší výhry byly hodně psychicky náročné a jsem vděčná, že jsem měla při ruce svoje rodiče a starší sestru, kteří mi pomohli a stáli při mě. 

Mezi největší strachy patřil narozeninový dort a klasické pšeničné těstoviny. Pokud jde o dort, když jsem ještě jedla všechno, a jídlo pro mě bylo naprosto přirozené, tak jsem dort od mojí babičky naprosto zbožňovala. Jako vážně, klidně jsem snědla i tři velké kousky za jedno odpoledne. Dělá ho každou narozeninovou oslavu, a jelikož jsme opravdu velká rodina, tak se dorty u nás jí celkem často. Dort nebo zákusek jsem neměla tak čtyři roky, ale pokaždé jsem strašně toužila si ho dát. Příliš jsem se bála, ale čeho? Vždyť je naprosto normální dát si na narozeninové oslavě kousek toho nejlepšího dortu! Vždyť si dort dávají úplně všichni, tak proč bych nemohla já? Můžu, a proto jsem vstala, a kousek dortu si uřízla... Když to viděla moje mamka, tak se málem rozbrečela a byla na mě hrozně pyšná. Ale víte co bylo nejlepší? Ten pocit, že jsem strach sama překonala a mohla být sama na sebe hrdá! 

A teď ty pšeničné těstoviny - strach z nich jsem konečně překonala včera a byl to ten nejhezčí pocit za posledních pár měsíců! Talíř klasických pšeničných špaget pro mě představoval velký strach a úzkost, a já je konečně včera "dala"! 

Jako poslední překonané strachy co tady zmíním jsou mastné nudle z Wokina (které naprosto miluji!), sladké zmrzliny a dokonce i zákusek z kaváren. 

Tak to by bylo takové shrnutí mého aktuálního období, které jsem s vámi dosud nesdílela. Hodně jsem se teď izolovala od sociálních sítí a myslím, že mi to hodně pomohlo. Nicméně už se opět těším, že začnu přidávat více příspěvků. 

Doufám, že se máte v rámci možností dobře a nenecháváte se moc ovlivňovat aktuální situací s covidem. Moc vám děkuji za přečtení tohoto článku a já se budu těšit u dalšího setkání při čtení.... Mějte se krásně! 

S láskou, Emma.

 

 Krásný den všem!

Tak už je to "konečně" tady - první školní den roku 2020/2021! Kdo se těšil? Já osobně docela ano, protože už potřebuji znovu najet na běžný životní režim. Možná to zní divně, ale jsem ráda, že se teď začne opět něco dít. Jak to máte vy? 

Nicméně dnes byl první den školy a i přesto, že máme ve třídě celkem fajn lidi, tak jsem se bála. Celou noc jsem nemohla usnout a to z jednoho jediného důvodu - bála jsem se, co na mě ostatní lidi řeknou. Budou na mě koukat? Mluvit o mě? Nebo mě dokonce pomlouvat? Víte je to hodně zvláštní pocit, protože když jsem nastupovala na střední školu, tak jsem byla "normální" holčina, která už sice měla "nezdravé" myšlení, ale i přes to bylo moje tělo zdravé. Do školy jsem nastupovala se strachem, protože jsem si připadala tlustá a sama sobě jsem se nelíbila. Tento pocit se se mnou táhl celý školní rok a i přes to, že jsem "zhubla" skoro patnáct kilo, tak jsem nebyla spokojená. Neustále jsem si stěžovala a doprošovala jsem se uznání ostatních. Chtěla jsem jen jedno - být krásná a to znamenalo být "hubená". Slovo hubená musím dát do uvozovek, protože za krásné jsem považovala jen kostnaté tělo... Díky tomu, že jsem se honila za dokonalostí mi byla diagnostikovaná mentální anorexie. 

No... tak dnes jsem šla poprvé po půl roce do školy. Myslíte, že jsem do školy vstupovala jako seběvědomá holka, která je pyšná na to jak vypadá, nebo jsem se do školy vkrádala po špičkách, aby si mě nikdo nevšimnul? Mým úmyslem bylo vstoupit do nového školního roku s posíleným sebevědomím, ale jakmile jsem vstoupila do dveří naší školy, všechny moje představy se vypařily. Stoupala jsem po schodech a v duchu prosila, ať si mě nikdo nevšimne. Dostavil se opět ten starý pocit, pocit nedokonalosti. Zašla jsem na dámské záchody, umyla si ruce a čekala. Na co jsem čekala? Doufala jsem, že se seberu a zase vyjdu jako Emma, která se má ráda. Nešlo to... Vyšla jsem z kabinky k umyvadlu a podívala jsem se do zrcadla. A na něco jsem si vzpomněla... Vzpomněla jsem si na knihu "Kráva, která plakala" od buddhistického mnicha Ajahn Brahma: Když autor ráno vstal, dlouze se na sebe usmíval do zrcadla. Zdá se vám to jako jednoduchý úkol? Chyba lávky... Po ránu nevypadáme nejlépe a často se při prvním pohledu do zrcadla lekneme jak vypadáme. A tak se na sebe každý den začal smát. Prostě si stoupl před zrcadlo, vzal si dva prsty a roztáhl své ústa v široký úsměv. Úsměv byl tak široký, že se začal opravdu od srdce smát. Připadal si legrační a tak se smál sám sobě. A tak jsem si i já stoupla před to obrovské školní zrcadlo, kde si slečny o přestávkách fotí jak vypadají, vzala dva prsty a roztáhla si svá ústa ve velký "klaunský" úsměv. Co se stalo? Opravdu jsem se začala smát! Najednou jsem nevnímala nic jiného, než sebe a svůj smějící se obraz v zrcadle. Byly jsme jen my dvě - smějící se slečny. Z této jedinečné chvilky mě vyrušila moje spolužačka, která šla na toaletu (myslím, že od této chvíle si myslí, že jsem opravdu blázen). A pak jsem si vzala tašku, upravila si vlasy a vyšla směrem do třídy s posíleným seběvědomím a hlavně rozesmátá. Vešla jsem do třidy a bylo mi fajn. Byla jsem to já! Vím, že to pro někoho může znít nepochopitelně, protože se tak cítí třeba celý život. Pro mě je to ale něco nového, silného, neskutečného. Najednou jsem cítila, že nemusím nikomu dokazovat jak moc jsem dobrá. Prostě jsem si uvědomila, že jsem krásná a konečně i seběvědomá holka, která chce jen žít svůj život! Nemusím se přeci zaobírat myšlenkami, co si o mě myslí ostatní nebo jo? Vždyť mi může být jedno, jestli se budu líbit té partě kluků, která stojí na chodbě! Proč vlastně soudí ostaní? Možná mají sami problém a pošklebováním si posilují vlastní sebevědomí. Kašlu na to, věřím sama sobě, nebudu se snažit o jejich uznání. Jsem teď sama se sebou spokojená (v rámci možnosti). Myslím, že jsem ušla kus cesty a jsem hrdá, že jsem své problémy zvládla a jdu dál. 

Jinak všem doporučuji již zmíněnou knihu od buddhistického autora Ajahmana Brahama "Kráva, která plakala". Kniha mě chytla za srdce a opravdu jsem si z ní něco konkrétního pro svůj život vzala (viz. dnešní situace na toaletách). Zde je odkaz, aby jste si mohli přečíst o knize více: (https://www.databazeknih.cz/knihy/krava-ktera-plakala-a-jine-buddhisticke-pribehy-o-stesti-66527). 

Celý den jsem si opravdu užila. S kamarádkami jsme si zašly na výbornou snídani do mého milovaného podniku Smetana Q. Daly jsme si můj oblíbený avo toust, míchaná vajíčka, vejce Benedikt se slaninou a avokádový toust s hummusem. Jako vždy naprostá bomba! 

Jelikož nebylo moc hezké počasí (které HODNĚ ovlivňuje mojí náladu 😂), tak jsem si řekla, že si udělám hezký den a nenechám si ho ničím zkazit. Proto jsem si dnes koupila v oblíbeném květinářství "Kytky od Pepy" krásnou kytku do pokoje. Je to jen taková maličkost, ale díky ní jsem se celý den usmívala! 

Jaký byl váš první školní den? Cítíte se sebevědomě nebo svoje "já" teprve hledáte? Stala se vám někdy podobná věc jako mě na toaletách? Už jste někdy byli ve Smetana Q? 

Já vám moc děkuji za přečtení tohoto článku a budu moc ráda, když se podělíte o vaše pocity z prvního školního dne a třeba čeho se v letošním školním roce bojíte. Doufám, že se vám dnešní příspěvek líbil a já se budu těšit u toho dalšího! Mějte se krásně.

S láskou, Emma.

 Krásný den všem!

Tak po delší době opět trochu vážnější článek. Nedávno jsem otevřela Instagram a vyskočil na mně profil jedné americké influencerky. Byl "dokonalý" a vytvářel pocit, že vede výhradně bezstarostný život. Profil nabízel přehlídku drahých dovolených v plavkách s dokonalými křivkami. Sdílela fotky se svým úžasným přítelem, který očividně ve fitku i spí. Oba si vydělávají postovaním fotek na Instagramu milióny. Když jsem se zadívala na její profil, musela jsem se začít smát. Předvádějí svůj "dokonalý" život, ale je to skutečnost? Vytvářejí představu, že život je jen zábava, luxus, dokonalé postavy a nekonečný mejdan. Tak jsem si řekla, že bych mohla na toto téma sepsat článek. Co mi tedy pomáhá nespadnout do úzkosti z pocitu vlastní nedokonalosti vždy, když otevřu nějakou sociální síť. Tak se na to pojďme podívat!

Jaký druh sociálních sítí nás ovlivňuje? 

Myslím, že v dnešní době je jen málo mladých lidí, kteří by neměli vytvořený profil na Instagramu. Nemusí ani přidávat vlastní příspěvky, ale aktivně sledují ostatní, vidí se na jejich místech a tiše závidí. Upřímně si odpovězte na otázku: Kdo z vás na Instagramu nesleduje osobu, přestože ho neuvěřitelně vytáčí jenom tím, že otevře pusu, aby namluvil Instastory o svém dnu? Kolik z vás ráno otevře Instagram a hned první fotka ho vytočí, protože na něj vyskočí vyrýsovaná modelka, které závidíte její tělo a váš den je tak už od rána "na nic", protože si přijdete sami i celý váš život nedokonalí? Myslím, že většina z nás sleduje dychtivě dokonalý život influencerů a nevidí skutečné hranice mezi reálným a sociálním životem. 

Jak nás ovlivňují sociální sítě?

Ve svých úvahách se budu soustředit na ženy, na které dnešní společnost vyvíjí silný tlak. Ze všech stran na nás útočí rady a představy jak máme vypadat, co máme nosit, jak se máme chovat, jak máme myslet, abychom byli "in". Myslím si, že muži na rozdíl od nás nemají takovou potřebu srovnávat se s ostatními. Ženy naopak srovnávají samy sebe s ostatními ženami, jak reálnými, tak s těmi "dokonalými", jejichž přehlídku nabízí Instagram. Na Instagramu se většinou srovnáváme s ženami, které neznáme a nevíme jaké jsou ve skutečnosti. Vidíme jen to co chceme. Instagram je dokonalý pro srovnávání mezi sebou navzájem. Každý si tam najde svůj styl, představu, jaký by chtěl být a pak si najde nový koníček - co nejvíce se té osobě přiblížit! 

Jaké dopady na nás mají sociální sítě?

Myslím si, že Instagram je vhodný jen pro lidi, kteří o své osobnosti nepochybují a mají silné sebevědomí. Pro lidi, jako jsem byla já 😂, kteří se neumí příjímat jací jsou a jejich seběvědomí je malé jako zrníčko čočky. Pro tyto lidi jsou sociální sítě dost "nebezpečné". Díky srovnávání, pocitu nedostatečnosti a nedokonalosti se tak mnohé slečny dostávají do pocitů beznaděje, strachu a úzkostí, ze kterých je opravdu těžké se dostat. A co může následovat? Problémy s psychikou, deprese nebo např. mentální anorexie a poruchy příjmu potravy. 

Tyto problémy jsou v dnešní době na denním pořádku a právě díky všudypřítomným mediím jich stále přibývá. K dnešnímu světu už tak nějak patří - "žít život" přes obrazovky, nadávat na svůj život, nevidět krásy normálního života a nesnažit se prostě jen hezky a šťastně žít...

Jak přestat padat do úzkostí "nedokonalosti" po otevření jakékoliv sociální sítě? 

Už nějakou dobu na sociálních sítích nesleduji lidi, kteří mně nějakým správně nemotivují. Jak v reálném, tak imaginárním světě se chci obklopovat lidmi, kteří žijí nebo předvádějí normální život, něco umí a svým příkladem a životem mě posouvají dál. Proto doporučuji tu nejjednodušší variantu - otevřete svůj profil na Instagramu, zmáčkněte na kolonku sledování a pomalu, ale jistě si přeberte lidi, které opravdu sledovat chcete. Když jsem udělala tento krok, tak se moje sledování z 350 lidí přehouplo na 50. Všechny profily tak musely být pro mě opravdu inspirativní a většinou obsahovaly příspěvky na téma "self love".

Taky mi hodně pomohlo (nejen na netu, ale v celém svém životě), nastavit hranice mezi realitou a sociálními sítěmi. Když vidím dokonalý příspěvek dokonalé slečny z milionové dovolené, řeknu si, že je to jen fragment jejího života. Že mimo tu představovanou dokonalost musí třeba tvrdě makat v posilovně na svém těle a mnohdy pro peníze dělá věci, které jí třeba ani netěší a nebaví. To nám ale neřekne...Takže se na profil podívám, vše si podobným způsobem v hlavě profiltruji, pousměji se a profil zavřu a poděkuji za to jaká sama jsem 😊 

Na pohled banální, ale ve skutečnosti nejdůležitějších je: Přijímat sama sebe se všemi "nedokonalostmi" a na ostatní se vykašlat!!! Nejde to hned. Chce to opravdu hodně práce, ale věřte mi, že když si to v hlavě nastavíte, tak už Instagram nikdy neotevřete s pocitem méněcennosti.

Tyto tři tipy mi sakra pomohly přestat sama sebe stále soudit a porovnávat se s ostatními, nevěřit si, protože nemám nemám dokonalou postavu, vyžehlenou pleť a přehlídku drahých hadrů jako "všichni" na Instagramu. Věřte mi, když tyto kroky přijmete za své, tak pro vás bude Instagram pouze stránka s nezávaznou motivací a inspirací - a to byl taky hlavní účel tohoto článku 😂). 

Jaký názor mám na sociální sítě já? 

Osobně si myslím, že sociální sítě nám dávají naprosto dokonalou příležitost sdílet a rozvíjet s ostatními (se stejnou "krevní skupinou") své zájmy, co ho baví. Vždy se najde někdo další, koho baví stejná věc. A tak vznikají zajímavá kamarádství a z nich další projekty. Myslím, že Instagram může být skvělý nástroj inspirace a vlastního rozvoje. 

Pokud máte druhým co dát a jak je inspirovat, internet vás může i dobře živit. Každé zboží si najde svého kupce, někoho stačí krmit falešnými představami a pohádkami, jiní potřebují skutečné příběhy a motivující inspiraci. Je na každém, aby se zorientoval a z inernetu dostal to co potřebuje pro svůj skutečný život...

Osobně si od sociálních sítí držím spíše odstup. Můj postoj se vyvíjel..., právě profily dokonalých slečen a jejich životů mě dostaly na úplné dno a způsobily, že jsem začala nesnášet a trestat své tělo. Denně jsem se vinila za to, že nejsem tak hezká jako ta slečna, na kterou jsem náhodou narazila při mém scrollování po Instagramu. Teď tu sedím a místo užívání si života sepisuji jak probíhá léčba anorexie. Není to směšné nebo smutné?

To by bylo pro dnešní článek všechno. Je delší, tak doufám, že se prokoušete až na konec a nějak vám to pomůže. Budu moc ráda, když mi napíšete váš osobní názor na sociální síte. Můžete třeba napsat v čem vidíte pozitivum a naopak negativum. Zároveň budu moc ráda, když mi napíšete nějaké vaše tipy, jak pracovat s pocitem nedokonalosti a méněcennosti. Já vám moc děkuji za přečtení a budu ráda za jakékoliv komentáře. Mějte se krásně.

S láskou, Emma. 

Krásný den všem!

Krásný den všem!

Dneska jsem si pro vás připravila trochu silnější článek o anorexii. Chtěla bych vám popsat, co jsem pociťovala při hladovění, proč jsem si bez toho neuměla představit život a jak dlouho tělo vydrží hladovět. To všechno bych dnes chtěla shrnout v tomto článku. Tak pojďme na to!


Hlad... Co je to vlastně hlad? Nejspíš teď sedíte, čtete tento článek a říkáte si, že hlad moc dobře znáte a třeba ho i pociťujete. Mohu vás vyvést z omylu, protože hlad, který jsem pociťovala skoro celé dva roky byl jako droga, které se nedalo zbavit! Hladověla jsem každý den, sedm dní v týdnu a třicet jedna dní v měsíci. Hlad se pro mě stal jediným potěšením, které jsem potřebovala pociťovat víc než cokoliv jiného. Milovala jsem pocit kručení v břichu, které zoufale volalo o kus jídla. Hlad se stal jediným smyslem mého života...

Nechápete? Když jsem začínala se svým "zdravým životním stylem", tak jsem nikdy neměla v plánu držet celodenní hladovky. K těm jsem se dostala postupně - byl to jakýsi proces, který mě naučil si hladu vážit. Nejdříve jsem začala vyřazoval dopolední svačinu, kterou jsem nikdy moc nemilovala. Do oběda kolem poledne jsem vydržela úplně v pohodě. O něco težší bylo vyřadit odpolední svačiny, protože jsem byla zvyklá přijít domu a sníst celou lednici. Byla to pro mě těžká výzva, kterou jsem přijala a nakonec dokázala "vyhrát". Musela jsem se tedy nauučit do večeře hlad ovládat, většinou jsem si našla aktivity, u kterých jsem pálila kalorie a zároveň trvaly hodně dlouho, abych "zabila" čas do dalšího jídla. Takže svačiny jsem vyřadila úplně, ale stále jsem se v zrcadle viděla jako "tlustá velryba" a začal se mi líbit pocit prázdného břicha. Moje tělo chtělo jídlo, ale moje hlava a myšlenky chtěly vidět kosti, klouby a zažívat pocit nekonečného hladovění. Tak jsem začala vyřazovat obědy,  které nahradila káva s mlékem. Abych řekla pravdu, tak oběd ve školní jídelně nebylo vůbec těžké vyřadit, jídlo ani prostředí za nic nestojí. Ve škole jsem každý den končila ve 14:00 a než jsem dojela domu bylo skoro 16:00, takže jsem si udělala úkoly, zacvičila a kolem půl sedmé si dala poslední jídlo dne - večeři. Jedno z mých pravidel, které mi anorexie určila (chystám se na toto téma napsat samostatný článek) bylo, že po sedmé hodině večer už se nesmí nic jíst (NEJVĚTŠÍ BLBOST NA SVĚTĚ!!!). Takže se velmi často stávalo, že jsem večeři "nestihla" a šla tak spát s tím "nejlepším" pocitem hladu. Poslední na řadu přišla snídaně, což vždy byla a je moje nejoblíbenější část denního jídelníčku. Myslela jsem si, že bude težké vyřadit z jídelníčku mojí milovanou ovesnou kaši, ale opak byl pravdou. Naopak jsem po snídani vůbec netoužila a vzdala jsem se jí skoro okamžitě. Takže v mém jídelníčku nakonec nezůstalo vůbec nic, to samé se, ale nedalo říct o mé hlavě. V mé hlavě se stále množily myšlenky, které se točily výhradně kolem jídla a můj žaludek? Můj žaludek jásal radostí s nikdy nekončícím pocitem hladu...

Hlad se tak stal mou drogou. Když jsem ho nepociťovala, byla jsem na sebe až agresivní a trestala jsem se odebráním večeře (většinou to byl ledový salát se třemi rajčaty a půlkou papriky). Naučila jsem svůj žaludek, aby nekručel nahlas - pravidelně jsem se bouchala do břicha, aby "zmlknul" a on tak i učinil. Neustále jsem pila vodu, která tak dodávala mému žaludku pocit sytosti. Káva mi byla náhradou za normální plnohodnotné jídlo.

Proč jsem si vypěstovala závislost na tuto drogu? Víte, izolovala jsem se od všech kamarádů a později i od rodiny a cítila jsem se sama... Hlad mi poskytoval otevřenou náruč. Nikdy mě nezradil a vždy stál při mě a na mojí straně. Byla jsem mu vděčná, že jsem ho pociťovala, protože jsem se tak cítila milována alespoň od někoho... (To byla samozřejmě naprostá blbost, protože mám úžasnou rodinu, která mě miluje a kamarády, kteří by pro mě udělali cokoliv). Když jsem ho necítila byla jsem hodně smutná a bála jsem se, že už zůstanu sama. Hlad byl známkou toho, že jsem na správné cestě...

Po čase moje břicho přestalo kručet a moje tělo si na věčné hladovění zvyklo natolik, že mu bylo nepříjemné, když jsem do sebe dostala nějaké jídlo. Když jsem hladověla, byla jsem šťastná. Dost lidí se mě ptá, jak dlouho trvalo než jsem si na pocit hladu zvykla. Moje odpověď je většinou jednoduchá, není to zvyk, ale závislost, droga, kterou potřebuješ hlava nehlava.

Jako "závislák" jsem se při léčbě nejvíce bála, že přijdu o svou drogu, závislost na hladu. Bez mé drogy jsem si život neuměla představit. Ale MUSELA jsem se ho zbavit, protože jsem se hnala do hrobu. A tak jsem se dala na "odvykačku", po které přicházely opravdu silné absťáky v podobě silných úzkostí. Tento proces jsem opakovala mnohokrát, ale hlad byl vždy silnější a poskytl mi pomocnou ruku! A tak jsem do toho pravidelně padala, a to hlouběji a hlouběji. Ani po dosažení 49 kg (178 cm) jsem hlad nechtěla opustit, právě naopak - chtěla jsem ho cítít ještě hlouběji!

18. května 2020 všechno prasklo a já si dala za předsevzetí, že se této závislosti zbavím na vždy! Není a nebude to jednoduché, protože ani po třech měsících své léčby jsem se nezbavila nutkání mít zase hlad. Stále mi nabízí ruku a pomoc, ale vím, že s hladem se anorexie nikdy nezbavím. Je to neuvěřitelně těžké, protože jsem s ním žila skoro dva roky, zvykla jsem si na něj a je zvláštní představa o něj ze dne na den přijít. Jinak to, ale nejde...

Sedím venku na terase, sluníčko krásně svítí, vítr mi fouká do vlasů a já se cítím hrozně silná. Cítím se silná, protože jsem dokázala sepsat svoje pocity, které v sobě dva roky dusím. Cítím se silná, protože vím, že se chci této závislosti zbavit. Cítím se silná, protože vím, že nejsem jediná, kdo tuto drogu potřebuje k přežití. A hlavně se cítím silná, protože vím, že svojí léčbu zvládnu, anorexie se zbavím a jídlo začnu brát jako kamaráda a ne jako uhlavního nepřítele. Síla a vytrvalost je to nejdůležitější co při léčbě anorexie potřebujete a já cítím svou sílu a chci vydržet.

To by bylo pro dnešní článek všechno. Snažila jsem se být stručná, ale toto téma bohužel není na jednu stránku 😂 Mohla bych psát víc a víc, ale dostala bych se k tématům, které si chci nechat na samostatné články. Tento článek má posloužit jako varování. Berte mě a moje chování k mému tělu jako odstrašující příklad. Nechtějte spadnout do této závislosti, protože cesta ven není nikdy jednoduchá. Buďte hrdí na to jací jste a buďte štastní, že jste zdraví a plní života.

Jsou pro vás zajímavé mé příspěvky ohledně mojí léčby a celkově o průběhu anorexie? Nebo máte raději články o mých dnech, kde píši o výborné kávě a kam zajít na dobré jídlo?

Děkuji vám za podporu, kterou jste mi poskytli po minulém článku o dnešním honu za dokonalostí (odkaz máte zde: https://bookandemma.blogspot.com/2020/07/hon-za-dokonalosti.html). Budu se na vás těšit u dalšího článku. Děkuji a mějte se krásně!
S láskou,
Emma