Krásný den všem!

Tak po delší době opět trochu vážnější článek. Nedávno jsem otevřela Instagram a vyskočil na mně profil jedné americké influencerky. Byl "dokonalý" a vytvářel pocit, že vede výhradně bezstarostný život. Profil nabízel přehlídku drahých dovolených v plavkách s dokonalými křivkami. Sdílela fotky se svým úžasným přítelem, který očividně ve fitku i spí. Oba si vydělávají postovaním fotek na Instagramu milióny. Když jsem se zadívala na její profil, musela jsem se začít smát. Předvádějí svůj "dokonalý" život, ale je to skutečnost? Vytvářejí představu, že život je jen zábava, luxus, dokonalé postavy a nekonečný mejdan. Tak jsem si řekla, že bych mohla na toto téma sepsat článek. Co mi tedy pomáhá nespadnout do úzkosti z pocitu vlastní nedokonalosti vždy, když otevřu nějakou sociální síť. Tak se na to pojďme podívat!

Jaký druh sociálních sítí nás ovlivňuje? 

Myslím, že v dnešní době je jen málo mladých lidí, kteří by neměli vytvořený profil na Instagramu. Nemusí ani přidávat vlastní příspěvky, ale aktivně sledují ostatní, vidí se na jejich místech a tiše závidí. Upřímně si odpovězte na otázku: Kdo z vás na Instagramu nesleduje osobu, přestože ho neuvěřitelně vytáčí jenom tím, že otevře pusu, aby namluvil Instastory o svém dnu? Kolik z vás ráno otevře Instagram a hned první fotka ho vytočí, protože na něj vyskočí vyrýsovaná modelka, které závidíte její tělo a váš den je tak už od rána "na nic", protože si přijdete sami i celý váš život nedokonalí? Myslím, že většina z nás sleduje dychtivě dokonalý život influencerů a nevidí skutečné hranice mezi reálným a sociálním životem. 

Jak nás ovlivňují sociální sítě?

Ve svých úvahách se budu soustředit na ženy, na které dnešní společnost vyvíjí silný tlak. Ze všech stran na nás útočí rady a představy jak máme vypadat, co máme nosit, jak se máme chovat, jak máme myslet, abychom byli "in". Myslím si, že muži na rozdíl od nás nemají takovou potřebu srovnávat se s ostatními. Ženy naopak srovnávají samy sebe s ostatními ženami, jak reálnými, tak s těmi "dokonalými", jejichž přehlídku nabízí Instagram. Na Instagramu se většinou srovnáváme s ženami, které neznáme a nevíme jaké jsou ve skutečnosti. Vidíme jen to co chceme. Instagram je dokonalý pro srovnávání mezi sebou navzájem. Každý si tam najde svůj styl, představu, jaký by chtěl být a pak si najde nový koníček - co nejvíce se té osobě přiblížit! 

Jaké dopady na nás mají sociální sítě?

Myslím si, že Instagram je vhodný jen pro lidi, kteří o své osobnosti nepochybují a mají silné sebevědomí. Pro lidi, jako jsem byla já 😂, kteří se neumí příjímat jací jsou a jejich seběvědomí je malé jako zrníčko čočky. Pro tyto lidi jsou sociální sítě dost "nebezpečné". Díky srovnávání, pocitu nedostatečnosti a nedokonalosti se tak mnohé slečny dostávají do pocitů beznaděje, strachu a úzkostí, ze kterých je opravdu těžké se dostat. A co může následovat? Problémy s psychikou, deprese nebo např. mentální anorexie a poruchy příjmu potravy. 

Tyto problémy jsou v dnešní době na denním pořádku a právě díky všudypřítomným mediím jich stále přibývá. K dnešnímu světu už tak nějak patří - "žít život" přes obrazovky, nadávat na svůj život, nevidět krásy normálního života a nesnažit se prostě jen hezky a šťastně žít...

Jak přestat padat do úzkostí "nedokonalosti" po otevření jakékoliv sociální sítě? 

Už nějakou dobu na sociálních sítích nesleduji lidi, kteří mně nějakým správně nemotivují. Jak v reálném, tak imaginárním světě se chci obklopovat lidmi, kteří žijí nebo předvádějí normální život, něco umí a svým příkladem a životem mě posouvají dál. Proto doporučuji tu nejjednodušší variantu - otevřete svůj profil na Instagramu, zmáčkněte na kolonku sledování a pomalu, ale jistě si přeberte lidi, které opravdu sledovat chcete. Když jsem udělala tento krok, tak se moje sledování z 350 lidí přehouplo na 50. Všechny profily tak musely být pro mě opravdu inspirativní a většinou obsahovaly příspěvky na téma "self love".

Taky mi hodně pomohlo (nejen na netu, ale v celém svém životě), nastavit hranice mezi realitou a sociálními sítěmi. Když vidím dokonalý příspěvek dokonalé slečny z milionové dovolené, řeknu si, že je to jen fragment jejího života. Že mimo tu představovanou dokonalost musí třeba tvrdě makat v posilovně na svém těle a mnohdy pro peníze dělá věci, které jí třeba ani netěší a nebaví. To nám ale neřekne...Takže se na profil podívám, vše si podobným způsobem v hlavě profiltruji, pousměji se a profil zavřu a poděkuji za to jaká sama jsem 😊 

Na pohled banální, ale ve skutečnosti nejdůležitějších je: Přijímat sama sebe se všemi "nedokonalostmi" a na ostatní se vykašlat!!! Nejde to hned. Chce to opravdu hodně práce, ale věřte mi, že když si to v hlavě nastavíte, tak už Instagram nikdy neotevřete s pocitem méněcennosti.

Tyto tři tipy mi sakra pomohly přestat sama sebe stále soudit a porovnávat se s ostatními, nevěřit si, protože nemám nemám dokonalou postavu, vyžehlenou pleť a přehlídku drahých hadrů jako "všichni" na Instagramu. Věřte mi, když tyto kroky přijmete za své, tak pro vás bude Instagram pouze stránka s nezávaznou motivací a inspirací - a to byl taky hlavní účel tohoto článku 😂). 

Jaký názor mám na sociální sítě já? 

Osobně si myslím, že sociální sítě nám dávají naprosto dokonalou příležitost sdílet a rozvíjet s ostatními (se stejnou "krevní skupinou") své zájmy, co ho baví. Vždy se najde někdo další, koho baví stejná věc. A tak vznikají zajímavá kamarádství a z nich další projekty. Myslím, že Instagram může být skvělý nástroj inspirace a vlastního rozvoje. 

Pokud máte druhým co dát a jak je inspirovat, internet vás může i dobře živit. Každé zboží si najde svého kupce, někoho stačí krmit falešnými představami a pohádkami, jiní potřebují skutečné příběhy a motivující inspiraci. Je na každém, aby se zorientoval a z inernetu dostal to co potřebuje pro svůj skutečný život...

Osobně si od sociálních sítí držím spíše odstup. Můj postoj se vyvíjel..., právě profily dokonalých slečen a jejich životů mě dostaly na úplné dno a způsobily, že jsem začala nesnášet a trestat své tělo. Denně jsem se vinila za to, že nejsem tak hezká jako ta slečna, na kterou jsem náhodou narazila při mém scrollování po Instagramu. Teď tu sedím a místo užívání si života sepisuji jak probíhá léčba anorexie. Není to směšné nebo smutné?

To by bylo pro dnešní článek všechno. Je delší, tak doufám, že se prokoušete až na konec a nějak vám to pomůže. Budu moc ráda, když mi napíšete váš osobní názor na sociální síte. Můžete třeba napsat v čem vidíte pozitivum a naopak negativum. Zároveň budu moc ráda, když mi napíšete nějaké vaše tipy, jak pracovat s pocitem nedokonalosti a méněcennosti. Já vám moc děkuji za přečtení a budu ráda za jakékoliv komentáře. Mějte se krásně.

S láskou, Emma. 

Krásný den všem!

Krásný den všem!

Dneska jsem si pro vás připravila trochu silnější článek o anorexii. Chtěla bych vám popsat, co jsem pociťovala při hladovění, proč jsem si bez toho neuměla představit život a jak dlouho tělo vydrží hladovět. To všechno bych dnes chtěla shrnout v tomto článku. Tak pojďme na to!


Hlad... Co je to vlastně hlad? Nejspíš teď sedíte, čtete tento článek a říkáte si, že hlad moc dobře znáte a třeba ho i pociťujete. Mohu vás vyvést z omylu, protože hlad, který jsem pociťovala skoro celé dva roky byl jako droga, které se nedalo zbavit! Hladověla jsem každý den, sedm dní v týdnu a třicet jedna dní v měsíci. Hlad se pro mě stal jediným potěšením, které jsem potřebovala pociťovat víc než cokoliv jiného. Milovala jsem pocit kručení v břichu, které zoufale volalo o kus jídla. Hlad se stal jediným smyslem mého života...

Nechápete? Když jsem začínala se svým "zdravým životním stylem", tak jsem nikdy neměla v plánu držet celodenní hladovky. K těm jsem se dostala postupně - byl to jakýsi proces, který mě naučil si hladu vážit. Nejdříve jsem začala vyřazoval dopolední svačinu, kterou jsem nikdy moc nemilovala. Do oběda kolem poledne jsem vydržela úplně v pohodě. O něco težší bylo vyřadit odpolední svačiny, protože jsem byla zvyklá přijít domu a sníst celou lednici. Byla to pro mě těžká výzva, kterou jsem přijala a nakonec dokázala "vyhrát". Musela jsem se tedy nauučit do večeře hlad ovládat, většinou jsem si našla aktivity, u kterých jsem pálila kalorie a zároveň trvaly hodně dlouho, abych "zabila" čas do dalšího jídla. Takže svačiny jsem vyřadila úplně, ale stále jsem se v zrcadle viděla jako "tlustá velryba" a začal se mi líbit pocit prázdného břicha. Moje tělo chtělo jídlo, ale moje hlava a myšlenky chtěly vidět kosti, klouby a zažívat pocit nekonečného hladovění. Tak jsem začala vyřazovat obědy,  které nahradila káva s mlékem. Abych řekla pravdu, tak oběd ve školní jídelně nebylo vůbec těžké vyřadit, jídlo ani prostředí za nic nestojí. Ve škole jsem každý den končila ve 14:00 a než jsem dojela domu bylo skoro 16:00, takže jsem si udělala úkoly, zacvičila a kolem půl sedmé si dala poslední jídlo dne - večeři. Jedno z mých pravidel, které mi anorexie určila (chystám se na toto téma napsat samostatný článek) bylo, že po sedmé hodině večer už se nesmí nic jíst (NEJVĚTŠÍ BLBOST NA SVĚTĚ!!!). Takže se velmi často stávalo, že jsem večeři "nestihla" a šla tak spát s tím "nejlepším" pocitem hladu. Poslední na řadu přišla snídaně, což vždy byla a je moje nejoblíbenější část denního jídelníčku. Myslela jsem si, že bude težké vyřadit z jídelníčku mojí milovanou ovesnou kaši, ale opak byl pravdou. Naopak jsem po snídani vůbec netoužila a vzdala jsem se jí skoro okamžitě. Takže v mém jídelníčku nakonec nezůstalo vůbec nic, to samé se, ale nedalo říct o mé hlavě. V mé hlavě se stále množily myšlenky, které se točily výhradně kolem jídla a můj žaludek? Můj žaludek jásal radostí s nikdy nekončícím pocitem hladu...

Hlad se tak stal mou drogou. Když jsem ho nepociťovala, byla jsem na sebe až agresivní a trestala jsem se odebráním večeře (většinou to byl ledový salát se třemi rajčaty a půlkou papriky). Naučila jsem svůj žaludek, aby nekručel nahlas - pravidelně jsem se bouchala do břicha, aby "zmlknul" a on tak i učinil. Neustále jsem pila vodu, která tak dodávala mému žaludku pocit sytosti. Káva mi byla náhradou za normální plnohodnotné jídlo.

Proč jsem si vypěstovala závislost na tuto drogu? Víte, izolovala jsem se od všech kamarádů a později i od rodiny a cítila jsem se sama... Hlad mi poskytoval otevřenou náruč. Nikdy mě nezradil a vždy stál při mě a na mojí straně. Byla jsem mu vděčná, že jsem ho pociťovala, protože jsem se tak cítila milována alespoň od někoho... (To byla samozřejmě naprostá blbost, protože mám úžasnou rodinu, která mě miluje a kamarády, kteří by pro mě udělali cokoliv). Když jsem ho necítila byla jsem hodně smutná a bála jsem se, že už zůstanu sama. Hlad byl známkou toho, že jsem na správné cestě...

Po čase moje břicho přestalo kručet a moje tělo si na věčné hladovění zvyklo natolik, že mu bylo nepříjemné, když jsem do sebe dostala nějaké jídlo. Když jsem hladověla, byla jsem šťastná. Dost lidí se mě ptá, jak dlouho trvalo než jsem si na pocit hladu zvykla. Moje odpověď je většinou jednoduchá, není to zvyk, ale závislost, droga, kterou potřebuješ hlava nehlava.

Jako "závislák" jsem se při léčbě nejvíce bála, že přijdu o svou drogu, závislost na hladu. Bez mé drogy jsem si život neuměla představit. Ale MUSELA jsem se ho zbavit, protože jsem se hnala do hrobu. A tak jsem se dala na "odvykačku", po které přicházely opravdu silné absťáky v podobě silných úzkostí. Tento proces jsem opakovala mnohokrát, ale hlad byl vždy silnější a poskytl mi pomocnou ruku! A tak jsem do toho pravidelně padala, a to hlouběji a hlouběji. Ani po dosažení 49 kg (178 cm) jsem hlad nechtěla opustit, právě naopak - chtěla jsem ho cítít ještě hlouběji!

18. května 2020 všechno prasklo a já si dala za předsevzetí, že se této závislosti zbavím na vždy! Není a nebude to jednoduché, protože ani po třech měsících své léčby jsem se nezbavila nutkání mít zase hlad. Stále mi nabízí ruku a pomoc, ale vím, že s hladem se anorexie nikdy nezbavím. Je to neuvěřitelně těžké, protože jsem s ním žila skoro dva roky, zvykla jsem si na něj a je zvláštní představa o něj ze dne na den přijít. Jinak to, ale nejde...

Sedím venku na terase, sluníčko krásně svítí, vítr mi fouká do vlasů a já se cítím hrozně silná. Cítím se silná, protože jsem dokázala sepsat svoje pocity, které v sobě dva roky dusím. Cítím se silná, protože vím, že se chci této závislosti zbavit. Cítím se silná, protože vím, že nejsem jediná, kdo tuto drogu potřebuje k přežití. A hlavně se cítím silná, protože vím, že svojí léčbu zvládnu, anorexie se zbavím a jídlo začnu brát jako kamaráda a ne jako uhlavního nepřítele. Síla a vytrvalost je to nejdůležitější co při léčbě anorexie potřebujete a já cítím svou sílu a chci vydržet.

To by bylo pro dnešní článek všechno. Snažila jsem se být stručná, ale toto téma bohužel není na jednu stránku 😂 Mohla bych psát víc a víc, ale dostala bych se k tématům, které si chci nechat na samostatné články. Tento článek má posloužit jako varování. Berte mě a moje chování k mému tělu jako odstrašující příklad. Nechtějte spadnout do této závislosti, protože cesta ven není nikdy jednoduchá. Buďte hrdí na to jací jste a buďte štastní, že jste zdraví a plní života.

Jsou pro vás zajímavé mé příspěvky ohledně mojí léčby a celkově o průběhu anorexie? Nebo máte raději články o mých dnech, kde píši o výborné kávě a kam zajít na dobré jídlo?

Děkuji vám za podporu, kterou jste mi poskytli po minulém článku o dnešním honu za dokonalostí (odkaz máte zde: https://bookandemma.blogspot.com/2020/07/hon-za-dokonalosti.html). Budu se na vás těšit u dalšího článku. Děkuji a mějte se krásně!
S láskou,
Emma

Krásný den všem!

Dnes není vůbec hezké počasí. Je zima, zataženo a fouká studený vítr. Abych řekla pravdu, ani já dnes nemám nejlepší náladu. Nevím, jestli je to počasím nebo jsem se jen špatně vyspala, ale i s touto náladou jsem se naučila pracovat...


Celý den přemýšlím nad svou situací. Přemýšlím, jak jsem se mohla dostat do začarovaného kruhu myšlenek a činů, které mě dostaly na úplné dno. Moje mamka vždycky říká, že abychom mohli žít spokojený život, člověk musí několikrát upadnout na dno. Člověk musí padnout na dno, aby si uvědomil co má a začal si vážit života.

"Hubu" jsem si o dno odřela několikrát když jsem začala mít problém s příjmem potravy a na dno jsem spadla, když mě moje myšlenky stlačily natolik, že jsem se jim poddala. Je zvláštní, kam až nás hon za dokonalostí může dostat... Přijde mi neskutečné, co s námi dokážou udělat sociální sítě. Sledujeme influencery, které neznáme osobně, ale aktivně je sledujeme a slintáme nad úžasným životem, který si žijou - drahé oblečení, auta, dovolené a domy, žádné trápení, pouze zábava, po které všichni toužíme. Neukazují realitu a i přes to, že to víme je bereme jako vzor, kterému se chceme co nejvíce přiblížit. Každý den dřeme na tom, abychom  se jim co nejvíce podobali. Chceme slávu, hromadu peněz, život na Bali, nákupy kabelek v Pařížské a současně neřešit žádné problémy a pouze žít život milionáře. Proč je pro nás tak moc důležité, abychom měli co nejvíc drahých hmotných statků a mohli si užívat v pětihvězdičkovém hotelu? Proč nám nestačí se usmát a spokojit se s výplatou, která nám každý měsíc chodí na účet? Proč se nemůžeme zastavit a prostě si užívat, co všechno v životě máme - jsme zdraví, máme úžasné rodiny, pijeme čistou vodu, která nám teče z každého kohoutku, denně se můžeme rozvíjet a učit se novým věcem. Proč nám tohle nestačí a stále se honíme za tím "dokonalým a vysněným" světem?

Jen my sami tvoříme svůj život. To my určujeme pravidla a hranice jak budeme žít.  Zda budeme dělat práci, která nás nikdy nebavila, chodit do ní jen proto, že musíme vydělávat peníze, abychom měli co jíst a kde bydlet. Je na nás, zda ráno vstaneme a budeme žít naplno s lidmi kteří nás naplňují a posouvají dále v naší cestě nebo vstaneme už s myšlenkou, že dneska bude den "na nic" a budete znovu a znovu obviňovat Pána Boha, za to, že jste se nemohli narodit jako třeba Ariana Grande, která každou minutu vydělá balík peněz. Je to naše rozhodnutí, že chceme být zdraví a budeme naslouchat svému tělu a poskytovat mu pestrou stravu nebo znovu zajdeme pro další hamburger z "Mekáče", který nám tvoří jediné potěšení za celý den. To my sami si tvoříme celý náš život - každý rok, každý den a dokonce i každou minutu. Každou minutu se rozhodujeme co budeme dělat, a je to opravdu jen na nás jakou cestu si zvolíme. Je důležité si uvědomit, že to nejdůležitější co pro život potřebujeme je zdravé tělo. Potřebujeme se naučit být vděční za "samozřejmosti", které máme. Být vděční za to, že můžeme dýchat, chodit, mít skvělou rodinu a každý den dělat věci, které nás baví. Jakmile začneme být vděční, tak si uvědomíme, že ke štěstí nepotřebujeme milióny nebo novou kabelku od Chanela. Štěstí potom najdeme ve všem co uděláme, protože budeme žít s vědomím, že víme co je pro nás a náš život nejlepší.

Schválně, kolik z vás si dnes řeklo: "Šťastný budu, až vydělám peníze, odejdu z blbé práce, zhubnu, nechám si ostřihat vlasy, až si koupím ty nové šaty nebo až se budu opalovat u moře s drinkem v ruce"? Není to divné? Proč máme neustálou potřebu si štěstí jen představovat? Proč stále používáme slovo "někdy"? Žijeme teď a tady! Pojďme si prostě užívat každý den. Udělejme si každou hodinu našeho života hezkou tím, že se budeme smát. Prožívejme každou minutu jako by měla být poslední. Dělejme všechno tak, jak nejlépe umíme, buďme vděční za to co máme a ono k nám všechno dobré přijde samo. Nemusíme se za "štestím" denně hnát. Stačí si jenom počkat, buďme vděční za dary a radosti, které nám život poskytuje a nechme všechno volně plynout.

Já sama jsem si svoje hodnoty uvědomila teprve nedávno a jsem vděčná, že mi je pomohla najít právě anorexie. Díky problémům s příjmem potravy jsem si uvědomila, že nemusím být dokonalá. Nemusím mít dvacet kilo i s postelí, protože to řekla Kim Kardashian. Nemusím počítat kalorie, abych věděla kolik jsem toho za den snědla. Nemusím mít výčitky z pitomé maliny a mohu si klidně dopřát zmrzlinu. Nemusím denně cvičit s jediným cílem spálit kalorie a být tak hubenější. Nemusím být štíhlá, protože na titulní stránce v novém čísle Elle je vyfocená štíhlá modelka. Já prostě nemusím vůbec nic. Každý den se budím s myšlenkami jak ze sebe dostat jídlo z předchozího dne, ale i přes tyto myšlenky vědomě vstanu a udělám si snídani, protože vím, že jen díky ní dodám tělu energii, aby bylo zdravé a mohlo normálně fungovat. A právě zdraví je to, co je pro mě nejdůležitější! Díky anorexii jsem si uvědomila, jak důležité je je pro mě prosté fungování mého těla. Obyčejná chůze bez zadýchání nebo prostě jen schopnost ráno zvednout zadek z postele. Naše tělo je tu pro nás každý den a je opravdu jenom na nás, zda pro sebe, pro své tělo, budeme dělat to nejlepší nebo prostě zůstaneme ve své staré a "zaprďené" komfortní zóně. Je to náš život, naše volba.

Tímto článkem bych vám chtěla pomoci otevřít oči a začít si více vážit maličkostí, které nám život přináší každý den. Věřte mi, že jsem si s anorexií "užila" hrozné chvíle a sama se v životě již škrábala ze dna zuby nehty zpátky vzhůru.... Snažím se žít každý den naplno. Naučila jsem se brát věci tak jak jsou. Naučila jsem se, že kolem sebe nepotřebuji tisíce kamarádů, kteří mě ve skutečnosti jenom vysilují - stačí mi, abych si rozuměla jen s těmi nejlepšími, těmi, kteří mě v životě posouvají dále a mají mě rádi, takovou jaká jsem. Naučila jsem se, že svoje tělo mám milovat takové jaké je, a každý den ho ctít a respektovat. Naučila jsem se tělo netrestat, protože nevypadá jako vystřižené z časopisu. Naopak ho každý den odměnuji svojí péčí a láskou. Prostě a jednoduše jsem se naučila vážit si všeho co mi život dává. Snažím se žít život s úsměvem na tváři a s lidmi, které na světě miluji nejvíce.

Tak to by bylo pro dnešek všechno. Jaký máte na tento článek názor? Líbí se vám takovýto druh příspěvků? Pokuď ano, tak budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu. Já moc děkuji za tu dosavadní podporu, kterou mi tady na blogu poskytujete. Velmi si toho vážím.
Budu se těšit u dalšího článku a mějte se zatím krásně.
S láskou Emma.