Krásný den všem!

Dnes není vůbec hezké počasí. Je zima, zataženo a fouká studený vítr. Abych řekla pravdu, ani já dnes nemám nejlepší náladu. Nevím, jestli je to počasím nebo jsem se jen špatně vyspala, ale i s touto náladou jsem se naučila pracovat...

Celý den přemýšlím nad svou situací. Přemýšlím, jak jsem se mohla dostat do začarovaného kruhu myšlenek a činů, které mě dostaly na úplné dno. Moje mamka vždycky říká, že abychom mohli žít spokojený život, člověk musí několikrát upadnout na dno. Člověk musí padnout na dno, aby si uvědomil co má a začal si vážit života.

"Hubu" jsem si o dno odřela několikrát když jsem začala mít problém s příjmem potravy a na dno jsem spadla, když mě moje myšlenky stlačily natolik, že jsem se jim poddala. Je zvláštní, kam až nás hon za dokonalostí může dostat... Přijde mi neskutečné, co s námi dokážou udělat sociální sítě. Sledujeme influencery, které neznáme osobně, ale aktivně je sledujeme a slintáme nad úžasným životem, který si žijou - drahé oblečení, auta, dovolené a domy, žádné trápení, pouze zábava, po které všichni toužíme. Neukazují realitu a i přes to, že to víme je bereme jako vzor, kterému se chceme co nejvíce přiblížit. Každý den dřeme na tom, abychom  se jim co nejvíce podobali. Chceme slávu, hromadu peněz, život na Bali, nákupy kabelek v Pařížské a současně neřešit žádné problémy a pouze žít život milionáře. Proč je pro nás tak moc důležité, abychom měli co nejvíc drahých hmotných statků a mohli si užívat v pětihvězdičkovém hotelu? Proč nám nestačí se usmát a spokojit se s výplatou, která nám každý měsíc chodí na účet? Proč se nemůžeme zastavit a prostě si užívat, co všechno v životě máme - jsme zdraví, máme úžasné rodiny, pijeme čistou vodu, která nám teče z každého kohoutku, denně se můžeme rozvíjet a učit se novým věcem. Proč nám tohle nestačí a stále se honíme za tím "dokonalým a vysněným" světem?

Jen my sami tvoříme svůj život. To my určujeme pravidla a hranice jak budeme žít.  Zda budeme dělat práci, která nás nikdy nebavila, chodit do ní jen proto, že musíme vydělávat peníze, abychom měli co jíst a kde bydlet. Je na nás, zda ráno vstaneme a budeme žít naplno s lidmi kteří nás naplňují a posouvají dále v naší cestě nebo vstaneme už s myšlenkou, že dneska bude den "na nic" a budete znovu a znovu obviňovat Pána Boha, za to, že jste se nemohli narodit jako třeba Ariana Grande, která každou minutu vydělá balík peněz. Je to naše rozhodnutí, že chceme být zdraví a budeme naslouchat svému tělu a poskytovat mu pestrou stravu nebo znovu zajdeme pro další hamburger z "Mekáče", který nám tvoří jediné potěšení za celý den. To my sami si tvoříme celý náš život - každý rok, každý den a dokonce i každou minutu. Každou minutu se rozhodujeme co budeme dělat, a je to opravdu jen na nás jakou cestu si zvolíme. Je důležité si uvědomit, že to nejdůležitější co pro život potřebujeme je zdravé tělo. Potřebujeme se naučit být vděční za "samozřejmosti", které máme. Být vděční za to, že můžeme dýchat, chodit, mít skvělou rodinu a každý den dělat věci, které nás baví. Jakmile začneme být vděční, tak si uvědomíme, že ke štěstí nepotřebujeme milióny nebo novou kabelku od Chanela. Štěstí potom najdeme ve všem co uděláme, protože budeme žít s vědomím, že víme co je pro nás a náš život nejlepší.

Schválně, kolik z vás si dnes řeklo: "Šťastný budu, až vydělám peníze, odejdu z blbé práce, zhubnu, nechám si ostřihat vlasy, až si koupím ty nové šaty nebo až se budu opalovat u moře s drinkem v ruce"? Není to divné? Proč máme neustálou potřebu si štěstí jen představovat? Proč stále používáme slovo "někdy"? Žijeme teď a tady! Pojďme si prostě užívat každý den. Udělejme si každou hodinu našeho života hezkou tím, že se budeme smát. Prožívejme každou minutu jako by měla být poslední. Dělejme všechno tak, jak nejlépe umíme, buďme vděční za to co máme a ono k nám všechno dobré přijde samo. Nemusíme se za "štestím" denně hnát. Stačí si jenom počkat, buďme vděční za dary a radosti, které nám život poskytuje a nechme všechno volně plynout.

Já sama jsem si svoje hodnoty uvědomila teprve nedávno a jsem vděčná, že mi je pomohla najít právě anorexie. Díky problémům s příjmem potravy jsem si uvědomila, že nemusím být dokonalá. Nemusím mít dvacet kilo i s postelí, protože to řekla Kim Kardashian. Nemusím počítat kalorie, abych věděla kolik jsem toho za den snědla. Nemusím mít výčitky z pitomé maliny a mohu si klidně dopřát zmrzlinu. Nemusím denně cvičit s jediným cílem spálit kalorie a být tak hubenější. Nemusím být štíhlá, protože na titulní stránce v novém čísle Elle je vyfocená štíhlá modelka. Já prostě nemusím vůbec nic. Každý den se budím s myšlenkami jak ze sebe dostat jídlo z předchozího dne, ale i přes tyto myšlenky vědomě vstanu a udělám si snídani, protože vím, že jen díky ní dodám tělu energii, aby bylo zdravé a mohlo normálně fungovat. A právě zdraví je to, co je pro mě nejdůležitější! Díky anorexii jsem si uvědomila, jak důležité je je pro mě prosté fungování mého těla. Obyčejná chůze bez zadýchání nebo prostě jen schopnost ráno zvednout zadek z postele. Naše tělo je tu pro nás každý den a je opravdu jenom na nás, zda pro sebe, pro své tělo, budeme dělat to nejlepší nebo prostě zůstaneme ve své staré a "zaprďené" komfortní zóně. Je to náš život, naše volba.

Tímto článkem bych vám chtěla pomoci otevřít oči a začít si více vážit maličkostí, které nám život přináší každý den. Věřte mi, že jsem si s anorexií "užila" hrozné chvíle a sama se v životě již škrábala ze dna zuby nehty zpátky vzhůru.... Snažím se žít každý den naplno. Naučila jsem se brát věci tak jak jsou. Naučila jsem se, že kolem sebe nepotřebuji tisíce kamarádů, kteří mě ve skutečnosti jenom vysilují - stačí mi, abych si rozuměla jen s těmi nejlepšími, těmi, kteří mě v životě posouvají dále a mají mě rádi, takovou jaká jsem. Naučila jsem se, že svoje tělo mám milovat takové jaké je, a každý den ho ctít a respektovat. Naučila jsem se tělo netrestat, protože nevypadá jako vystřižené z časopisu. Naopak ho každý den odměnuji svojí péčí a láskou. Prostě a jednoduše jsem se naučila vážit si všeho co mi život dává. Snažím se žít život s úsměvem na tváři a s lidmi, které na světě miluji nejvíce.

Tak to by bylo pro dnešek všechno. Jaký máte na tento článek názor? Líbí se vám takovýto druh příspěvků? Pokuď ano, tak budu ráda za jakoukoliv zpětnou vazbu. Já moc děkuji za tu dosavadní podporu, kterou mi tady na blogu poskytujete. Velmi si toho vážím.
Budu se těšit u dalšího článku a mějte se zatím krásně.
S láskou Emma.