Dneska pro vás mám hodně zajímavý článek ohledně mojí léčby mentální anorexie. Jak určitě všichni víte, anorexie je mentální nemoc a většina pacientů vyhledává první pomoc u odborníků. Konkrétně u psychiatra, který má s poruchou příjmu potravy zkušenosti. I já jsem "bohužel" navštívila odbornou pomoc, o které bych se dnes chtěla rozepsat. Pomohl mi psychiatr v léčbě anorexie? Doporučila bych jako hlavní pomoc psychiatra? Jak probíhá návštěva a jaké pocity jsem pociťovala?

Odbornou pomoc v podobě psychiatra jsem poprvé navštívila 10.6.2020 na Psychosomatické klinice v Patočkově ulici na Praze 6 na žádost mých rodičů.

Na návštěvu jsem šla s velkým strachem a zvědavostí, jak bude pan doktor působit (nechci tady nikoho pošpini nebo urazitt a vlastně ani jmenovat, takže jméno tohoto psychiatra zde uvádět nebudu). Ještě je důležité, abych zmínila, že psychiatr, kterého mi tato klinika přidělila, byl doktor, který pracuje v nemocnici Motol na oddělení zaměřující se na poruchy příjmu potravy. Na většinu vyšetření, které se týkají mojí léčby anorexie, chodí oba moji rodiče. Bohužel v této klinice se dostávají termíny na pozdní hodiny, takže moje první návštěva byla v 15:30. Jelikož mám mladší sestru, která by s námi na návštěvě hodně nudila, tak jsem se s rodiči domluvili, že na dnešní návštěvu pojedu jen s tátou...

Pan doktor nás přivítal s rouškou (koronavirová epidemie) na ústech. Usadili jsme se na připravená křesla a začali tak naší prohlídku. Pan doktor se začal ptát, jestli jsem si připustila, že mentální anorexií trpím, jak probíhaly moje nejhorší dny, co je na seznamu "zakázaných potravin", které nesmím a různé otázky ohledně průběhu anorexie. Ze začátku jsem byla hodně překvapená, že má s poruchou příjmu potravy zkušenosti (ještě, aby ne, když s nimi každý den pracuje 😂), do té doby, než mě požádal, abych si jídlo začala zapisovat... Chápu jeho záměr - chtěl věděl co přesně jím a jestli mi můj jídelníček stačí, abych přibrala. Pro mě však představa, že si mám OPĚT začít zapisovat můj příjem, byla naprosto katastrofická! Nechtěla jsem si psát z kolia lžiček jsem si udělala kaši, nechtěla jsem si vážit kolik jsem si dala rajčat, prostě a jednoduše jsem nechtěla znova spadnout do svého kalorického kolotoče (jinak o kaloriích se hodně rozepisuji v tomto článku: http://bookandemma.blogspot.com/2020/07/blazneni-kolem-kalorii.html). V tu dobu jsem trpěla opravdu silnými úzkostmi a bála jsem se i jablka. Hlava mě svírala a moje myšlenky se tak jen točily kolem jídla. Se zapisováním jídla jsem tedy nesouhlasila...

(chci teď jen upozornit, že to, co napíšu je můj pohled a vůbec to tak nemuselo být). Měla jsem pocit, že pan doktor změnil výraz a začal se chovat jinak. Nebylo to příjemné, protože si nejspíš myslel, že se léčit vůbec nechci a neustále mi opakoval, že ze mě mluví anorexie (cituji jeho slova), když si jídlo zapisovat nebudu. Byla jsem dost zoufalá, protože na mě vyvíjel hrozně silný tlak (což určitě nemyslel zle) a nebylo to příjemné. Prostě si předtsavte, že vás někdo tlačí do věcí, které víte, že vám nepomohou, ale naopak ublíží. Celou návštěvu jsme ukončili tím, že by bylo fajn, abych začala brát antidepresiva, protože trpím silnými úzkostmi. To pro mě nepřipadalo v úvahu, protože ke svým úzkostem přistupuji s jednou zásadní myšlenkou - do této situace jsem se dostala sama a taky jsem trpěla. Moje cesta ke zdravému životu tak bude taky bolet a vím, že jsem dost silná, abych to překonala i bez návykových antidepresiv. I tuto "radu" jsem odmítla a rozloučila se s očekáváním, že už do této ordinace nikdy nebudu muset vstoupit. Bohužel musela a to několikrát...

Jak už jsem psala ve svém článku o kalorickém kolotoči mám velmi starostlivého otce, který si myslí, že ví všechno lépe než já (to vůbec nemyslím zle, protože jsem neskutečně vděčná, že ho mám a každý den mě maximálně podporuje). Protože se o mě bojí a potřebuje vidět pokroky sepsané na papíře (přibívající váhu), tak i přes opakovanou prosbu, abych k panu psychiatrovi chodit nemusela, k němu stále docházím. Dokonce ani moje mamka (která má v naší rodině velké slovo 😂) tátu nedokázala přesvědčit, že se dokážu uzdravit sama. 

Nakonec se mi dostalo respektu a táta vylechl můj názor, že tato cesta pro mě není správná! Panu doktorovi zavolal a naší plánovanou schůzku zrušil. 

Tato klinika v Patočkově ulici se nachází na krásném místě okolo parku, krásných kaváren, vedle gymnázia Jana Patočky v nádherné ulici drahých vilek. Tato vila je opravdu obrovská s mnoha místnostmi a je zařízena velmi moderně. Nachází se zde tři základní pavilóny - pavilón A, B, C.  

Já jsem chodila do pavilónu A. Hned po vstupu do místnosti se ocitnete v moderní čekárně, ve které si vás doktor vyzvedne. 

Celý prostor je hodně minimalistický a zařízen tak, aby jste se v něm cítili dobře. Proto tuto kliniku mohu jenom doporučit! 

Jak už jsem říkala několikrát, tak se léčím sama. Cesta není jednoduchá, ale mám oporu v celé rodině! Myslím si, že si vedu velmi dobře. Sleduje mě můj praktický lékař (o této návštěvě se také chystám napsat článek) a gynekolog, který jsou v léčbě anorexie nejdůležitější. 

Pravidelně docházím k psychologovi, se kterým se cítím komfortně a v bezpečí. To samé cítím i v centru Anabell, do kterého pravidelně docházím každý týden. Mám moc fajn a chápající Peer konzultantku. Takže aktuálně mám  péče, až moc 😂. Jsem spokojená a vděčná za podporu všech kolem sebe.

To by bylo pro dnešní článek o psychiatrovi všechno. Doufám, že se vám líbil a budu ráda, když se podělíte o vaší zkušenosti s odbornou pomocí. 

Mějte se krásně a já se budu těšit u dalšího článku. 

S láskou, Emma.