Dnešní článek se bude týkat sebelásky. Sebeláska je v dnešní době velké téma, které řeší mnohý z nás. Většina lidí, ale o sebepřijetí neví vůbec nic, naopak sami se sebou bojují a nemají se rádi, takoví, jací jsou. Chtěla bych vám dnes popsat svou stále probíhající cestu a jak mi sebeláska otevřela oči. Sebeláska mi velmi pomáhá v období léčby anorexie a myslím si, že jen sebepřijetí naší ženskosti nás dokáže z poruchy příjmu potravy dostat. Zároveň je sebeláska i velmi důležitá do celého našeho života. Bohužel dnes se stále setkávám s lidmi, kteří se neumí přijmout a nemají se jednoduše rádi. 

Sebeláska? To je věc, která mi celý život chyběla. Věc, díky které jsem se dostala do poruchy příjmu potravy. Nikdy jsem nedokázala svoje tělo a celkově sama sebe přijmout takovou jaká jsem. Stále jsem se hnala za dokonalostí - za dokonalostí, která ani není možná, přesto jsem měla neustálou potřebu vypadat jako modelka v časopisu Elle. Když bych měla definovat, jak jsem se dostala do kolotoče s jídlem (do anorexie), tak bych to definovala jako - nepřijetí svého ženství. Sebeláska a sebepřijmutí stále prohrávaly s nespokojeností sama se sebou a dokonce i nenávistí sama k sobě. Moje otázka zní: "proč nedokážeme své tělo a samu sebe přijmout takové jaké jsme?" Může za to dnešní společnost, která prostřednictvím medií vytváří přesnou představu o tom jak má žena vypadat? Nebo si takovou představu vytváříme sami? Co nás tak moc ovlivňuje, abychom padaly do takových extrémů jako je anorexie? 

Naše zdravé myšlení se často deformuje prostřednictvím sociálních sítí. Každý den koukáme na dokonalé fotky slečen, které mají velikost XS, pas jako vosa, modelkovské nohy, bujné křivky, přirozenou krásu bez makeupu a k tomu všemu jsou chytré. A teď prosím realitu této fotky. Jak si myslíte, že slečna ve skutečnosti vypadá? Je opravdu přirozeně tak krásná nebo se její nejpoužívanější aplikací v telefonu stala úpráva fotek? Ve skutečnosti tyto slečny často nemají dostatečné sebevědomí a svou cenu si vytváří prostřednictvím liků na Instagramu. Nehledají v sobě svou skutečnou hodnotu, vytvářejí si svůj imaginární život a svým sledovatelům ukazují jaký skvělý a bezstarostný život vedou! Je důležité si uvědomit, že tento předváděný svět není realita a naší povinností rozhodně není hnát se za stejnou "dokonalostí", kterou lidi propagují na sociálních sítí. Právě sociální sítě jsou často jednou z hlavních příčin nedostatečné sebelásky a přijetí sama sebe. Proto je důležité se naučit rozlišovat sociální sítě a realitu...

Co dalšího způsobuje, že se nemáme rádi? Velkou moc a schopnost ublížit mají obyčejná slova... Lidé umí být velmi zlí a to často i neúmyslně! Poznámky typu: "to tričko je ti těsné" nebo "ta má velké pozadí", dokáží velmi nepříjemně změnit náš život. Je nepříjemné, když zaslechnete, že o vás někdo takto hovoří nebo vám dokonce takto tvrdý názor řekne přímo do očí. Ve většině případů se jedná o lidi, kteří mají problém sami se sebou a mají tak neustálou potřebu někoho soudit. Díky těmto hloupým a zbytečným slovům příbývá stále více slečen, které na sobě vidí jen chyby, přestávají se mít rády a řešení vidí v omezování stravy. Proto si myslím, že je velmi důležité vážit svá slova, poslouchat co říkáme a hlavně nad svými názory přemýšlet. 

Prošla jsem si řadou nepříjemných zážitků, vypěstovala jsem si až nenávistný vztah k vlastnímu tělu a to mě dohnala do extrému. Moje dno bylo na váze 49 kilo, ani to mi nestačilo. Chtěla jsem stále víc. Chtěla jsem být ještě "hubenější", protože jsem si myslela, že v hubenosti a vyzáblosti je krása. Taková blbost...

Trvalo mi neskutečně dlouho než jsem si uvědomila, že jsem krásná už taková jaká jsem! Že se nemusím honit za instagramovou dokonalostí, protože já už dokonalá jsem i bez velikosti XS. Prostě jsem si řekla, že se musím naučit mít se ráda taková jaká jsem. Díky sebepřijetí sebe sama jsem tak ztratila strach z jídla, které mi dodává energii pro můj život. Vím, že cesta jak se zbavit anorexie je sebepřijetí a pozitivní vztah k vlastnímu tělu.

Je to dlouhá a těžká cesta. Zejména při anorexii je sebepřijetí těžké a někdy se zdá být až nemožné. Zároveň je hlavním způsobem jak se tohoto vnitřního kritika zbavit a začít žít život bez výčitek a stálých myšlenek na jídlo. Aktuálně na sobě hodně pracuji a vím, že to bude ještě dlouhá cesta. Ale konečně už vidím malé světýlko na konci tunelu (opravdu velmi malé, ale stále roste 😂). Na téma sebeláska se soustředíme při konzultacích s mojí psycholožkou v centru Anabell. Snaží se, abych objevila své pravé já a já jsem jí za to moc vděčná! V každém případě je pro mě sebeláska a a přijmutí sama sebe hlavní cestou jak se zbavit poruchy příjmu potravy. 

Jednou z rad psycholožky z Anabell je chválit sama sebe několikrát denně poklepáním na rameno. To mi pomohlo, protože jsem se vědomě začala oceňovat za všechno, co moje tělo dokáže. 

Rovněž mi hodně pomáhá si každý den sepsat do deníku skutečnosti, za které mohu být ten den vděčná a tři věci za které mohu sebe sama ocenit, pochválit se. Vděčnosti si píšu každý den a pomohlo mi to vážit si všeho co v životě mám. 

Velmi těžký, ale zároveň velmi účinný úkol je "zrcadlo". Stoupnu si před zrcadlo a pohladím se se slovy: "jsi krásná a příjímám tě takovou jaká doopravdy jsi - dokonalá osoba s velkým srdcem". Ze začátku to bylo opravdu velmi těžké, ale po pravidelném cviku mi to jde úplně samo. Dokonce se mi povedlo několikrát se pohladit i po "nafouklém" bříšku a ocenit ho. Je to těžký úkol, ale opravdu mi pomáhá si vážit svého těla takové jaké je! 

Také mi hodně pomáhají moji blízcí, kteří mě každý den oceňují. Pravidelně mi říkají, že jsem statečná a silná žena, hezká nebo že mi to sluší. Je proto důležité obklopovat se lidmi, kteří vás opravdu milují takové jaké jste. Takové ocenění hodně pomáhá, začala jsem se na sebe koukat jinak, najednou vidím hezkou osobu, kterou miluji takovou jaká je!

Jaký názor máte na sebepřijetí vy? Máte se rády takové jaké jste nebo se sebeláskou stále bojujete? Jaké jsou vaše názory a cesty k sebepřijetí sama sebe taková jaká jste? 

To by bylo pro dnešní článek vše. Doufám, že se vám líbil a budu moc ráda, když se o váš názor podělíte v komentářích. Zároveň bych byla moc ráda, kdyby jste mi napsali co by vás zajímalo o léčbě anorexie, na které bych napsala další článek. 

Já moc děkuji za přečtení a budu se těšit u dalšího článku. Mějte se krásně.

S láskou, Emma.