V této době jsem vážila 68 kg, což bylo na mojí výšku 177cm naprosto zdravá a normální váha. Nikdy by mě nenapadlo, že o rok později budu vážit o 20 kg méně.

Pak jsem se rozhodla, že se stanu vegetariánem. Jaký byl důvod? Doma jsme maso nikdy moc nejedli a mě osobně ani nikdy moc nechutnalo. Navíc mi jeho konzumace připadá neetická, proto jsem se rozhodla maso ze svého jídelníčku vyřadit. Maso jsem ale nahrazovala jinými kvalitními potravinami - mléčnými výrobky, více luštěninami, tofu, tempehem, seitanem, atd... Vegetariánství mému tělu opravdu vyhovovalo a na rostlinné stravě jsem se cítila plná energie. V těchto měsících jsem se rozhodla, že chci jednou pracovat jako nutriční terapeutka a věnovat se tak něčemu co mě baví a všem vidím smysl pro sebe i pro ostatní.




Pak přišel velký zlom v podobě počítání kalorií...
Moji rodiče mě v cestě zdravého životního stylu a vegetariánství vcelku podporovali a respektovali (no, co jiného jim zbývalo... 😂). Každopádně můj táta trval na tom, abych navštívila nutriční terapeutku, protože se bál, aby mi v období růstu, při mém vegetariánském jídelníčku, něco z potřebných živin nechybělo. Ze záčátku jsem nechtěla, přišlo mi to jako úplná blbost, kterou prostě nepotřebuji. Nakonec jsem se rozhodla, že by bylo fajn vidět jak ta moje vysněná práce v praxi vypadá.

Navštívila jsem nutriční terapeutku v Thomayerově nemocnici. Působila na mě moc dobře, své práci rozuměla a nejspíš jí dělala i dobře. Jako první mě zvážila a zjistila moje BMI (bohužel už si nepamatuji jaké jsem měla). V této době už jsem se dostala na váhu 62 kg a byla jsem se sebou docela spokojená. Aby terapeutka zjistila, zda mi nic v jídelníčku něco nechybí, požádala mě, abych si měsíc zapisovala co jsem celý den jedla. Podle její rady jsem si jídlo začala zapisovat do kalorických tabulek. A TO ODSTARTOVALO MOJÍ POSEDLOST KALORIEMI. 

Terapeutka mi spočítala celkový kalorický příjem, kterého bych měla dosáhnout každý den. V období puberty to vycházelo na 1750 kalorií na každý den. Ze začátku jsem vše plnila na jedničku a byla jsem na sebe pyšná, všechno v číslech vycházelo, některé dny jsem ani nezapisovala a bylo mi to celkově dost jedno. 

Ve stejné době jsem už rok pravidelně cvičila a neuvěřitelně mě to bavilo! Každý den jsem se na to těšila, ale stále jsem respektovala své tělo - když se mu nechtělo, tak jsem jednoduše necvičila.
Později jsem se ale na kalorie začala více soustředit a začala jsem si dávat pozor, abych nepřekročila svůj denní příjem. Stále jsem zkoušela si denní příjem kalorií snižovat a snižovat - začalo to být jako droga. 

Své tělo i hlavu jsem trápila cca. půl roku zapisováním potravin do "přiblblých" tabulek s denním příjmem maximálně 1300 kalorií. Cvičení pro zábavu se změnilo v posedlost. Posilovala jsem cca. 2 hodiny denně + ranní a večerní jóga. Asi si umíte představit jak moc moje tělo prosilo o odpočinek, ale já tyto signály prostě ignorovala. Výsledkem byla hospitalizace na dětském oddělení nemocnice v Motole s diagnózou přetočené vaječníky. 

Nedostatek energie a vyčerpání mě tak poprvé dostaly na dno a bohužel také do rukou doktorů. Lékaři v nemocnici se nejprve domnívali, že mám zánět slepého střeva, proto mi v očekávání operace celé dva dny nedali nic k jídlu, abych mohla případně rovnou na sál. Slepé střevo jsem nakonec neměla, ale hladovění mě přesvědčilo, že mé tělo vydrží dva dny bez stravy úplně bez problému. V Motole jsem ležela dva dny a po návratu domů jsem se opět vrátila do svého cvičebního procesu.


Obrovský zlom přišel, když jsem přešla na střední školu. Velmi jsem se bála, že se lidem na škole nebudu líbit a se svojí váhou a postavou jsem začala být nespokojená ještě více. Tak jsem se rozhodla, že kalorie začnu počítat opravdu pořádně. Od prvního dne jsem se s novou třídou necítila 100% komfortně. Měla jsem pocit, že na mě lidé neustále koukají. To, že bych se třeba mohla někomu líbit, jsem si vůbec nepřipouštěla. Jak jsem viděla sama sebe, tak mě podle mého viděli i ostatní....

První týden jsme odjeli na adaptační tábor, abychom se seznámili. Líbil se mi jeden spolužák a jelikož jsem věděla, že se mu líbí "hubené" holky, tak jsem taková chtěla být taky. Na adaptačním táboře jsem nejedla nic... Měla jsem s sebou "dietní" kukuřičné krekry od Racia (které mimochodem miluji a stále si je kupuji) a nějaké musli sušenky plné cukru od značky Emco (aspoň nějaká energie v podobě cukru pro moje tělo). Každopádně snídaně, oběd ani večeře jsem nikdy nesnědla. Už v tu dobu si pamatuji jak se mě spolužačky ptaly, jestly nemám hlad a proč nejím. Celý adaptační tábor trval pět dní, takže moje tělo pět dní nevidělo smysluplné jídlo, které by mému tělu pomohlo normálně fungovat... Po návratu domů jsem v hladovění pokračovala a začala opět aktivně cvičit. Začala tím moje závislost na vážení své váhy, hmotnosti přijímaných potravin a jejich zapisování do kalorických tabulek...


Moje váha během prvního měsíce spadla na 57 kg. Vážila jsem dvakrát denně - ráno a večer (někdy i přes den). Za každý gram navíc jsem se trestala - nedala jsem si svojí dietní svačinu v podobě kukuřičného chlebíčku nebo večeři.

Snídaně jsem si začala dělat do skleniček. Hned po ránu totiž jíst nemohu, až později ve škole. Do skleniček jsem si dělala ovesné kaše (vím přesně, že to bylo 20 g ovesných vloček, které jsem zalila vodou a přidala 50g nějakého ovoce. To byla celá moje snídaně). Později jsem začala obsah skleniček vyhazovat do koše nebo jsem je jednoduše schovala doma. 

Svačiny, které jsem si nosila z domova, jsem dávala spolužákům, kteří je s chutí přijímali. Obědy ve škole máme, ale já na ně nechodila a doma jsem lhala, že chodíme na obědy s kamarádkou do různých bister. Někdy jsem si udělala něco do krabičky, ale obsah jsem vyhazovala. Domu jsem se ze školy dostala okolo čtvrté hodiny, dala si kafe, které mě aspoň trochu zasytilo a šla se učit. 

Okolo páté hodiny jsem se vrhla na pravidelné posilování. Pamatuji si přesně jak neuvěřitelně se mi točila hlava a moje tělo vyloženě křičelo o trochu jídla. Večeři jsem většinou snědla, ale vždy jsem si jí dokázala udělat co nejméně kalorickou (o tom se chci rozepsat v samostatném článku). Když jsem se nenavečeřela do sedmi hodin, tak už jsem šla spát o bolestném hladu, protože po sedmé hodině už se nesmí jíst (to je samozřejmě ÚPLNÁ BLBOST, ale moje hlava si to vytvořila jako základní pravidlo). 

Než jsem šla spát, měla jsem svůj večerní rituál - 100 sklapovaček, 100 dámských kliků a 100 dřepů s výskokem. Po tomto rituálu jsem odpadla na postel a chtěla spát, ale bohužel moje myšlenky mi nedovolovaly usnout a stále vymýšlely nové způsoby jak hubnout. Celou noc mi zvonilo v uších, přemýšlela jsem nad potravinama, které miluji, ale nemohu si je dovolit, neustále jsem výmýšlela nové recepty, které uvařím doma, ale nikdy neochutnám. Naspala jsem maximálně dvě hodiny, respektivě jsem nespala vůbec.

A takto nějak vypadal můj jídelníček:
Snídaně: vyhozená sklenice s ovesnou kaší.
Svačina: ovoce, které jsem předala kamarádům s odůvodněním, že nemám hlad nebo, že jsem měla velkou snídani.
Oběd: velké kafe s bezlaktózovým mlíkem (později jsem začala pít jen černé, protože mléko jsou zbytečné kalorie navíc).
Svačina: další kafe + nějaké nízkokalorické jídlo (jablko, kukuřičné chlebíčky nebo nějaká zelenina).
Večeře: různé saláty (pouze zelený salát se třemi rajčaty a jednou mrkví - HOTOVO!), nebo něco, co udělali rodiče (vždy jsem si nandala minimum se slovy, že jsem měla velký oběd a svačinu).
 + pohyb: posilování a kardio (minimálně hodinu denně).




Tímto způsobem jsem fungovala téměř půl roku a moje váha tak spadla na kritických 42,5 kg, což je opravdu silná podvýživa. To už jsem, ale s energií opravdu nevydržela. Neměla jsem na nic náladu, měla jsem silné emoční záchvaty, nesnášela jsem doteky druhých a izolovala jsem se od lidí kolem.

Při spaní a sezení mě začali tlačit kosti, začaly mi vypadávat vlasy a byla jsem hodně agresivní a nepříjemná. Nakonec jsem se stala naprosto závislá na své hmotnosti, která se stále zmenšovala. Začala jsem nakupovat oblečení v dětském oddělení a úplně v klidu jsem se vešla do oblečení určené pro čtrnáctileté holčičky. Velikost mých kalhot byla 32 a triček XS. 

Menstruaci jsem ztratila hned a už je to rok co jí nemám. Bez hormonů mi mají změknout kosti, které se tak mohou lehce lámat, začali se mi tvořit lehké chloupky po celém těle a to moje nálada začala být, až agresivní.

Stále jsem nebyla spokojená a moje tělo trpělo více a více. Na svých skoro 180 cm jsem vážila pouze 42,5 kg, což není dostačující hmotnost ani ženy s výškou kolem 160 cm.






To by bylo pro dnešní dlouhý článek asi všechno. Stále se léčím a mám před sebou stále dlouhou cestu. Jsem rozhodnuta, že chci být zdravá žena s ženským tělem a normální menstruací a hlavně chci zpátky svůj život plný smíchu a pozitivní energie. 

Svého života si vážím a chci ho žít na plno. Anorexie mi dala zatím dva roky trápení, sebepoškozování (hladovění = sebepoškozování) a stálého boje sama se sebou. Řekla jsem STOP! Chci být zase šťastná, a  hlavně zdravá!

Mám před sebou ještě dlouhou cestu a i přesto, že zatím vidím jen maličké světýlko na konci tunelu, tak každé ráno vstanu s tím, že chci udělat maximum, aby se zvětšilo. Je to můj jediný cíl, kterého nejenom chci, ale hlavně musím dosáhnout. A já vím, že to zvládnu!

Doufám, že článek někomu mohl pomoci a třeba i trochu dodal sílu, aby si svého těla vážil více než já. Buďte hrdí a spokojení sami se sebou a odměňujte se za to! Začněte se mít prostě rádi a i když to nepůjde hned, tak to stále dokola zkoušejte!

Nenechte se padnout na úplné dno, jen proto, že se ženete za jakousi svou dokonalostí. Dokonalost neexistuje a každý z nás je něčím výjimečný už takový jaký je! 

Jinak dámy a pánové, konečně jsem se dokopala k dalšímu kroku - natočila jsem svoje úplně první video kde popisuji svou cestu. Snažila jsem se, aby nebylo příliš dlouhé, ale já to moc neumím - prostě zastávám názor, že když už o něčem mluvím, tak aspoň poradně! O PPP se dá mluvit týden v kuse a stále je to málo! Budu vám moc vděčná, když se podíváte a napíšete mi třeba váš názor.

Odkaz na video:  https://www.youtube.com/channel/UCqE_yimiu77ri1mIW_QBMaw?view_as=subscriber

Děkuji vám za přečtení tohoto článku. Vím, že některé fotky jsou trochu silnější, ale je to realita, která se bohužel v mém životě odehrála.  Třeba to někomu poslouží jako odstrašující příklad nebo dokonce pomůže k cestě ven ze své závislosti, v léčení. Budu se těšit u dalšího článku... Opatrujte se!

S láskou Emma