Nemůžu se zastavit a stále brečím. Slzy mi stále stékají na tváře a já nevím proč? Stále si kladu otázku, proč má takovou potřebu mě trápit? Copak už mi nevzala dost? A proč se jí neumím po takové době postavit? 

Mám pocit, že všechny otravuji svými úzkostmi, které nevím čím jsou vyvolané. Nevím jak mám uklidnit celé své tělo, natož svou hlavu. Stále se moje myšlenky opakují - "jsi tlustá", "co si to zase sežrala" nebo "víš kolik v tom bylo cukru a kalorií?". Žere mě jako tabulku čokolády - pomalu si mě vychutnává, ale stejně jí celou sní. Neumím se jí postavit a tak mě tahá do své ulity. Nevím co mám dělat - mám jen pocit hrozné bezmoci a méněcennosti. Zdá se mi, že kdybych zmizela, tak si toho nikdo nevšimne...

Jsem v černé pasti, ze které mi neumí pomoci nikdo jiný než já! A to je na tom nejhorší - ten pocit, že ti nikdo nepomůže. Jen ty sám. Jen ty sám se musíš s těmi myšlenkami poprat. Jen ty sám je musíš zastavit. Nepomůžou ti tvoji blízcí, psychologové, ani prášky. Je to jen váš boj, který musíte vyhrát. 

Anorexie bolí a to opravdu hodně! Ale nic jiného než porazit jí, mi nezbývá. Každý boj chce strašně moc síly. Vždy vás vyčerpá do úplného dna. Připomíná mi to pomeranč, ze kterého mačkáte šťávu - dokud nevymáčkne i tu poslední kapku sladkého oranžového citrusu, tak ho nevyhodíte. A já prostě někdy nemám sílu a poddám se jí, tak jako dnes... 

Je to ale normální a vím, že to k tomu patří. Říká se tomu prostě úzkost, kterou bohužel zažívám hodně často. Naučila jsem se s ní pracovat, ale někdy je to tak silné a únavné, že je jednodušší se poddat a nechat jí pro jednou vyhrát. Potom brečím, bouchám s věcmi, štípu se, tahám se za vlasy, řvu a odháním všechny od sebe nebo prostě jen ležím a lituji se. Je to nepředstavitelné pro lidi, kteří nic podobného nezažili. Je to prostě bezmoc, která ovládá celé vaše tělo - všechny vaše pohyby, myšlenky a gesta. Každý máme někdy tuto bezmocnou náladu, která nám zkazí celý den. Máme jí každý, a ta moje se jmenuje Mentální anorexie.