Krásný den všem!

Tak jsem tady zpět s novým příspěvkem. Co se dělo, že jsem se tak dlouho neozývala? Abych vám řekla naprostou pravdu, tak jsem vůbec neměla náladu na psaní a nenacházela jsem v sobě sílu tvářit se, že jsem v pohodě.... Moje "nechuť" se nevztahuje pouze k psaní na blog, ale také ke čtení, vaření nebo cvičení jógy. Vypadla jsem ze svého režimu, který mě dlouho držel v pozitivní a pohodové atmosféře. Nicméně nakonec jsem se vyhrabala ze svých "depresivních" nálad a rozhodla jsem se s vámi podělit o novinky v mém životě. Dnes není vůbec hezky - je typické podzimní opršené počasí. Je to takový hygge den, který vás svádí k zachumlání do postele s teplým hrnkem čaje a oblíbeným filmem. Já se dnes rozhodla, že se konečně vrhnu na článek, který jsem tak dlouho odkládala. Tak konec výmluvám, jdu na to!

Co je v mém životě nového? 

Asi nejhezčí, co mě v poslední době potkalo, a z čeho aktuálně dost žiju, je skutečnost, že jsem si našla práci. Dlouho jsem chtěla pracovat v kavárně, protože pokud mě sledujete trošku déle, tak určitě víte, že příprava kávy mě fascinuje. Hledala jsem dlouho, a konečně se našla nabídka, kterou jsem přesně hledala. Začala jsem pracovat v kavárně, která je zajímavá svým kouzelným, útulným prostředím a atmosférou. "Kavárna snů" se nachází v ulici Ke Karlovu. Když jsem zde byla na pracovním pohovoru, tak jsem se musela opravdu smát. Kavárna se opravdu tématicky nachází naproti kliniky psychiatrie s oddělením poruchy příjmu potravy, které jsem na začátku svého boje sama navštívila. Dnes mi toto období připomíná každý pohled ven z kavárny a já tak mohu zas a znovu děkovat, že jsem si svůj problém uvědomila v čas.

Každopádně jsem v práci strašně spokojená. Narazila jsem na tu nejmilejší vedoucí, se kterou jsme si společně "sedly" a vycházíme spolu jako bychom se znaly odjakživa. Prostředí je jak už jsem říkala útulné a takové trochu pohádkové. Naučila jsem se pracovat s kávou, takže se můžete zastavit na kafíčko a pokec. A to nejlepší nakonec - už mám i svoje klíče! Ještě si musím sehnat nějakou hezkou klíčenku, která bude tématicky s kávou. 

Jak jsem se posunula v mé léčbě anorexie? Nějaké nové výhry?

Abych řekla pravdu, tak léčba je stále hodně náročná. Někdy mám dost silné úzkosti, a když mám sníst nějakou svou "zakázanou" potravinu, tak dokážu s talířem hodit i o zem. Well, psychická nemoc... Každopádně jsem se dost posunula, i když to stálo hodně sil a slz. Stále mám vystouplé kosti, které se mi občas líbí a někdy mě děsí. Stále jsem bez menstruace a ještě zřejmě dlouho budu. Vlasy už mi přestaly tak rapidně vypadávat a moje trávící potíže se zklidnily. Zároveň jsem se konečně smířila s nadýmáním, které mě dlouho trápilo a způsobovalo, že jsem si připadala "tlustá". Co mi pomohlo smířit se s nadýmáním? Prostě a jednoduše jsem si v hlavě stále opakovala, že bříško mě drží při životě a shromažďuje všechno, co jsem snědla, sním a co mi drží při životě...

Nedávno jsem si vytvořila svůj list "Fear food" kam jsem si zapsala všechny potraviny, ze kterých mám největší strach. Dala jsem si za úkol, že je budu pomalu zkoušet opět jíst. Často se mě ptáte jak odbourat strach z potravin? Za celou anorexii jsem se naučila, že za vás kila nikdo nepřibere a nezbaví vás úzkostí z jídla ve vaší hlavě. Bohužel veškerá práce, boj a úsilí je jen a jen na vás! Prostě není jiná možnost, než sebrat sílu a odvahu, a vaší zakázanou potravinu prostě musíte zkusit sníst. Nakonec zjistíte, že je to naprosto normální věc a víte co se potom stane? Vůbec nic. Neumřete, nezkolabujete a dokonce ani nepřiberete. Zůstane pouze ten jedinečný pocit síly a pýchy, že jste vyšly ze své komfortní zóny a anorexii jste alespoň pro tentokrát nakoply do "prdele" (nechci být sprostá, ale líp se to nedá říct). Tato vítězství mě posouvají neuvěřitelně dál, konečně si uvědomuji, že jídlo je opravdu naprosto přirozená a normální věc. Jídlo je součástí mého života, už mi nebaví se jídlem stále trápit, takže když jdu nyní kolem zrcadla, pohladím se po břiše...

Jaké strachy se mi podařilo překonat? Je toho hodně a některé pokrmy se mi podařilo i zdokumentovat. Konečně jsem si namazala chleba s máslem - máslo je zdroj tuků a já jsem se ho hodně hodně bála. Začala jsem jíst plátkový sýr, který pro mě byl naprostým peklem a dost dlouho mi trvalo než jsem se odhodlala to "prostě" sníst. Pribináček byl další "fear food" - smetana, tvaroh a cukr? Stačilo to jen říci a už jsem z toho měla úzkost. Snědla jsem ho a vrátila jsem se zpět do dětských let, kdy jsem ho jedla furt. Moje největší výhry byly hodně psychicky náročné a jsem vděčná, že jsem měla při ruce svoje rodiče a starší sestru, kteří mi pomohli a stáli při mě. 

Mezi největší strachy patřil narozeninový dort a klasické pšeničné těstoviny. Pokud jde o dort, když jsem ještě jedla všechno, a jídlo pro mě bylo naprosto přirozené, tak jsem dort od mojí babičky naprosto zbožňovala. Jako vážně, klidně jsem snědla i tři velké kousky za jedno odpoledne. Dělá ho každou narozeninovou oslavu, a jelikož jsme opravdu velká rodina, tak se dorty u nás jí celkem často. Dort nebo zákusek jsem neměla tak čtyři roky, ale pokaždé jsem strašně toužila si ho dát. Příliš jsem se bála, ale čeho? Vždyť je naprosto normální dát si na narozeninové oslavě kousek toho nejlepšího dortu! Vždyť si dort dávají úplně všichni, tak proč bych nemohla já? Můžu, a proto jsem vstala, a kousek dortu si uřízla... Když to viděla moje mamka, tak se málem rozbrečela a byla na mě hrozně pyšná. Ale víte co bylo nejlepší? Ten pocit, že jsem strach sama překonala a mohla být sama na sebe hrdá! 

A teď ty pšeničné těstoviny - strach z nich jsem konečně překonala včera a byl to ten nejhezčí pocit za posledních pár měsíců! Talíř klasických pšeničných špaget pro mě představoval velký strach a úzkost, a já je konečně včera "dala"! 

Jako poslední překonané strachy co tady zmíním jsou mastné nudle z Wokina (které naprosto miluji!), sladké zmrzliny a dokonce i zákusek z kaváren. 

Tak to by bylo takové shrnutí mého aktuálního období, které jsem s vámi dosud nesdílela. Hodně jsem se teď izolovala od sociálních sítí a myslím, že mi to hodně pomohlo. Nicméně už se opět těším, že začnu přidávat více příspěvků. 

Doufám, že se máte v rámci možností dobře a nenecháváte se moc ovlivňovat aktuální situací s covidem. Moc vám děkuji za přečtení tohoto článku a já se budu těšit u dalšího setkání při čtení.... Mějte se krásně! 

S láskou, Emma.